V seknici je vedro, tak moc, tak strašně moc, že sleduju jak po místnosti tancuje. Větrat v podobě otevřených dveří se ale nesmí. Nalétaly by dovnitř mouchy. Co potom s nima. Otravovaly by. Museli bychom je pořád odhánět. Vzít na ně plácačku. Jenom strejda by je chytal do ruky, a pak prudce mrštil na zem, až by je tímto usmrtil. To umí krásně. Rádi ho pozorujeme, když to dělá. Strejda Oskar nám tuto podívanou občas dopřeje. Nám dětem pro radost. Taky ho to dostane do středu naší pozornosti. A z toho má radost zase on.
I když se nevětrá, a my se tu pečeme, tak tu stejně sem tam nějaká moucha poletuje. Tomu se nezabrání, dveře se otvírat musí. Chodí se pro petržel do polévky, vylít vodu od brambor do kanálu. A tak se pořád někdo courá, sem, tam, sem. Občas se dveře zapomenou zavřít, to je hned řečí! Honem zavři, zavírej, ty nevíš, proč maj dveře kliku?
Možná je to tím, že je červenec a i kdyby nebylo nad třicet stupňů, jako že je, byla jsem se před chvílí podívat na teploměr, třicet dva, datum v kalendáři a sluníčko na obloze by nás přiměli vsugerovat si, že je teplo.
Navíc to umocňují rozpálená kamna, která hicují od rána. Zatopit v nich dopoledne nebo ještě déle je nerozum, který nikdo, kdo alespoň jednou kamna viděl zblízka, neudělá. Protože to pak čoudí a je kouř všude. A nechytne to. Jsou z toho pak jen samé nepříjemnosti.
V kamnech se musí topit i v těchto horkých dnech, kdy se vzduch teplem vlní před očima. Musí se topit, protože se musí jíst. Jídlo musí být teplé, to dá rozum. Jednou denně do žaludku teplý pokrm, toto pravidlo babička zastává. Velmi zřídka ze svého pravidla ustoupí. Když je velké prádlo, když se rychle suší seno, aby nezmoklo. Ale to jsou opravdu výjimky.
Babička dělá maso s bramborami. Se šlehačkou. To se vezme dobré vepřové maso, taková kotletka je ideální, naklepe se, jako na řízek, položí do vymazaného pekáče, toho největšího co v domě máte, a na to dáváte plátky brambor, v tolika vrstvách, kolik se vám jich tam vejde. Máte? Tak teď už stačí jen zalít smetanou a dát do trouby.
Je to lahůdka, která nikdy nezbude. Pokud není na maso, dá se udělat varianta třeba se zelím. Dnes by se módně řeklo – vegetariánská.
Ale tehdy za mých mladých let, kdy se tenhle den odehrává, se zdravá strava neřešila. Jedlo se, na co bylo chuť/peníze/sehnalo se, a prací se přebytečná energie bezezbytku zužitkovala.
Omlouvám se, o tomhle to vyprávění opravdu není, vracím slovo svému mladšímu já.
Z trouby brzy začíná být cítit libá vůně. Ochomýtám se kolem kamen, a když babička otevře troubu, aby se mrkla, jak se nám to hezky peče, hned přiskočím a vrchní nazlátlé lupínky brambor vybírám a pofoukám a do pusy dám. Dobrota to je. Naštěstí to stihnu dřív než mne babička zpozoruje a přes prsty plácne. Můžu za to děkovat babiččiným očím. Že už jsou tak unavené a potřebují pomoc. A tak když babička troubu utěrkou otevře, pára vyletí a hned se přilepí k jejím okulárům, které má nasazené na samém kořenu nosu, tak pevně, že jí do něj dělá prohlubeň. Babička se totiž bojí, že by jí mohly spadnout a rozbít se, taková drahota!
Obyčejnej sobotní den uprostřed prázdnin. Plyne poklidně, když tu najednou, kde se vzala tu se vzala, cikánka. Stojí ve dveřích, dlouhá červená sukně až na zem, havraní vlasy, kostnaté ruce s prsteny. Zlato, cinkání, a její švitoření. Nikdo ji neslyšel vejít, zaťukat, jako kdyby tu byla odjakživa. Že má hlad a tam venku malé děcko, druhé o trochu větší taky ještě má, a tak o trochu jídla prosí. Babička se v duchu loučí se svojí porcí k obědu, vytáhne pekáč, protože je štědrá a má pro lidi pochopení, navíc dítě, prostě nedá jí to a pořádně zakrojí. Cikánka děkuje, otáčí se k odchodu – a hle jsou tu hnedle dvě! Kde se ta druhá tu teď vzala? Zmizí obě dřív než babička zpozoruje otevřené dveře do zadní seknice. Tak tam byla a kradla! To je vám vděku. Babička vyběhne na dvorek, ale po ženách zbyla jen šlápota v prachu. Zklamaná babička jde do sekničky. Nakonec se zjistí, že nic nevzaly. Inu, co by braly. Peřiny, knihy a zažloutlé fotografie, nic co by se cikánkám hodilo.
Už nikdy jsme je neviděli, já, babička, ani strejda Oskar, ale vyprávět o nich se u nás nikdy nepřestalo. A tak vždy, když chystáme brambory se šlehačkou, si na tyto ženy vzpomeneme. Je to prostě jedna z těch historek, kterou všichni znají, ale pokaždé se musí znovu odvyprávět, a věřím, že ještě roky tomu tak bude. I když babičky už není, na dveřích dávno zámky, a v kamnech už se pár let taky nezatápí.
Žádné komentáře:
Okomentovat