Na jedno

Dostal jsem chuť na pivo jako už dlouho ne. Nemám moc rád lidi a řeči, co vedou, mne unavují. Inu, stárnu. Ale dneska jsem přesto do hospody zašel, že jeden dva kousky tedy dám. 

Byl tu Čičman, jinak vylidněno, tak jsem si přisedl k němu. Čičman je fajn chlap, kterej uměl vzít za práci a krásně hrál na banjo. Dvacet let dělal ve fabrice, než mu jednou nešťastnou náhodou stroj ušmikl prsty na pravý ruce. Tak teď to do důchodu doklepává na vrátnici. 

Sedl jsem si tedy proti němu, ťukli jsme si, a Čičman se hned dal do řeči. 

„Nazdar brachu, tebe už jsem tu dlouho neviděl, jak se vede v tom tvým životě?“ 

„Ále znáš to, de to ale dře to.“ odvětil jsem rádoby vtipně. Čičman se zasmál, jasně, že z povinnosti. Mlčeli jsme. Půllitry byly už napůl prázdné, když Čičman začal vypravovat. 

„Včera jsem se ti tu potkal s Vrbákem. Pamatuješ si na něj? Jezdíval s námi kdysi do Osady Havranů. Taky ti to má teď v životě divoký. Vzpomínáš si na tu jeho Alenu? Krásná ženská, každý mu ji, když ji poprvé přivedl ukázat, záviděl. Záviděl, ale i přál. Po tom, co jeho žena zemřela na rakovinu, no neměl to lehký, však sám dobře víš. No tak si představ, že se rozešli. Neuvěřitelný co? Patřili k sobě jako dvě půlky pomeranče.“ 

Tak tímhle mne tedy Čičman zaskočil. Taky jsem mu to hned řekl. „Tak to jsi mne tedy zaskočil.“ Čičman pokýval hlavou, a já to už nevydržel a zeptal jsem se „Co se stalo?“ 

„No Alena má jednoho vnuka, dneska mu už je patnáct, a tak řeší co s ním. Je nezvladatelný, nevím jak se tomu říká, takový to chování divný, rozzuří se, když mu vstoupíš do světa....no kurňa jak se tomu říká....jo už vím – autista to je. 

No takže rodina řešila, že by ho jako dali do domova, že se o něj nikdo jako starat nebude. No, ale Alena řekla, že to teda jako ne, že si ho vezme. Sama už je v důchodu a tak že se o něj bude starat. No, a Vrbák řekl, že to jako ne, že už potřebuje svůj klid, že to nedá. A tak se rozešli.“ 

„Hm, hm.“ zabrumlám, nevím, co víc říct. 

Čičmanovi to stačí, aby vypravování uzavřel.  “No tak se Alena odstěhovala z panelákového bytu zpět na vesnici, a teď tam s tím klukem teda žije. No a Vrbák je sám v bytě. 

Vypadal včera dost přešle, to ti povím. To víš, je z toho špatnej. Říkal, že teď má moc volného času, že občas už i dopoledne kouká na televizi, což dřív nikdy nedělal.“ 

Čičman vyžahne poslední zbytek piva, kývnu na hospodskýho a objednám nám ještě jednou dva točený kozly. 

„No jo život není snadný a občas se to tak divně zamotá,“ hloupě mudruju, abych nemlčel. 

Hostinský se činí, piva s čepičkou už stojí před námi. A tak si zase ťuknem a toho lahodnýho moku se pořádně napijem. Pravou rukou otřu si pusu a chci něco říct. Ale neřeknu nic, jen už vím, že do hospody zase dlouho nepřijdu, protože jsme holt už starý a člověk se tu dozvídá samé špatné zprávy. Lidi vzpomínají na to, jak to bylo dřív nebo jsou nemocní nebo mrtví. 

Rychle dopiju, zaplatím a vyjdu na ulici do studené noci.