„Tak mi zavolejte dalšího, sestři,“ řekne doktor s povzdechem a rychle svýma dvěma ukazováčky na klávesnici doťukává – tak jak byl naučen kdysi dávno na psacím stroji - diagnózu právě odejivšího pana Vostředělky. Dietu nedodržuje, a pak si stěžuje, že ho ten žlučník pořád zlobí. Předepsal mu léky na zklidnění, nic víc nemůže. Jen ještě zakroutit hlavou nad ním a už zase se soustředit na nového pacienta.
Sestra Jarmilka odloží tužku, vstane, uhladí si sukni, zbytečně, záhyby pomačkané látky se neochvějně vrací do předchozího stavu, dojde ke dveřím, pootevře je a křikne: „Další!“ Jako na povel se zvedne tlustá paní, opře se do francouzské hole, do podpaží druhé ruky si vloží velkou bílou kabelku a šmatlavým krokem se sune ke dveřím. „Jméno a kartičku,“ zavrčí sestra. Se skřípavým zvukem zavírajících se dveří ostatní čekající pacienti ještě zaslechnou: „Karla Mečínová.“
Dveře cvakly a je slyšet jen ztlumené hlasy bez možnosti porozumět slovům.
V ordinaci se samozřejmě pacientka s panem doktorem slyší.
„Pane doktore, mně ti vám v poslední době nebývá moc dobře, tuhle jsem si po dvakrát musela v noci brát nitroglycerin.“ začne paní Mečínová povídat jen co dosedne na židli.
„A pomohlo to?“ pan doktor se odvrací od monitoru k pacientce.
„Jo, to jo, zabral, do dvaceti minut už jsem zase dejchala jako za mlada.“
„No tak vidíte, od toho ty léky přece máte. Neříkám, abyste je brala zbytečně moc, ale když ho potřebujete, tak si ho vemte, ano paní Mečínová?“
Paní Mečínová přitakává. A přitom pomalu opírá hůl o stůl pana doktora, rozepíná knoflíčky na květované haleně, pan doktor ji poslouchá, neslyší nic, co by neměl. Vše je tudíž v pořádku, paní Mečínová se zase může obléci. Pan doktor předepíše léky, které paní Mečínová bere, na další dva měsíce, pak ať se zase staví. Kdyby se necítila dobře, ať přijde dřív. Však to znáte.
Čtyři minuty třicet osm vteřin a třicet korun poplatku a návštěva je u konce.
„Tak nashledanou, pane doktore. Mám zavolat dalšího?“
„Ne,“ řekne sestra, „já si pak zavolám sama.“
To víš, že jo babizno. My si teď musíme dát pauzu. A kafičko. Jarmilka už toho má dneska dost. Raději jde zapnout rychlovarnou konvici.
„Pane doktore dáte si ke kafi něco dobrého? Včera jsem dělala mrkvovou bábovku, tak jestli chcete kousek.“
„To budete Jarmilko hodná, víte, že já sladké rád.“ Pan doktor si přitáhne sestřičku do klína. „A vy jste ze všeho nejsladší.“ Jarmilka se zasměje. "Naštěstí ne jako stará Mečínová, ta už za chvilku neprojde dveřma. Já to nechápu, takhle se vykrmit.“
Do čekárny se ozývá tlumený smích. Paní Mečínová právě opouští budovu polikliniky. Pacienti s odevzdaným povzdechem znovu otvírají už třikrát přečtený Blesk s vidinou dalšího nekonečného čekání.
Žádné komentáře:
Okomentovat