Sraz

Neviděli se deset let. Tenkrát jim bylo patnáct, dnes už dvacet pět. Důležitá dekáda v životě každého člověka. Z nerozhodného a naivního dítěte se muset přeměnit v dospělého, co ví, co chce (alespoň jakžtakž). 

Bylo jim patnáct, a vstupovali do nové etapy života, když mě opouštěli. Střední škola, učňák, gymnázium. Začali směřovat po všeobecném základu každý směrem, kterým je to táhlo, naznačily okolnosti či určili rodiče. 

A teď je tu vidím, posedávají na schodech, mladí, krásní, dívky obzvlášť, chlapci trošku méně (ty břicha a ustupující vlasy!), ale jsem trochu zaujatý, jsem totiž chlap, že. Sice už pár let v důchodu, ale ženskou krásu ocenit ještě dovedu. 

Tyhle mladé lidi, roztroušené dnes po celé zemi, ba po celém světě, jsem vychovával čtyři roky. Byl jsem jejich třídní učitel, od pětky do devítky. 

Jako by to bylo před měsícem, co jsem poprvé vstoupil do třídy 6. A, ročník 199./199., osmadvacet dětských párů očí na mě zvědavě hledělo. Člověk s mými zkušenostmi už po pár týdnech dokázal odhadnout, jaká budoucnost je asi tak čeká. Kdo je hovorný a nebojí se, kdo se dobře učí, kdo je vůdce třídy. Přesto život dokáže cesty prapodivně zamotat a zavést mladého člověka na jinou cestu – nebo i na scestí. 

Proto tak rád chodím na tyhle srazy po letech. Jsem rád, že mne stále zvou. Dozvím se, jak se moje děti – ano, však to jsou moje děti – v životě rozkoukali a jakou cestou se vydali. A taky potěší, že si na prošedivělého kantora, co je mučil těžkými diktáty, vzpomenou. 

Myslím, že jen díky tomu, že jsem neustále mezi mládeží, ano ještě učím, vypomáhám, jsem tak čiperný jak jsem. Žádná hůlka, žádná zapomnětlivost (nad rámec mého stařeckého věku). 

Scházejí se u vchodu, většinu poznám. Včera jsem vzal svůj starý učitelský notýsek, projel jména a vybavoval si tváře. Malé osvěžení paměti nikdy neuškodí. Rozpomněl jsem si na všechny děti, pravda u některých, těch tišších, nevýrazných to chvilku trvalo. 

Stojím tu skryt za lípou a koukám na ně. Skupina dospělých lidí, co se dlouho neviděla. Tuším úsměvy na rtech, doléhá ke mně bezstarostný smích. Postupně přicházejí, sedají na schody, a čekají. Na mne. Ještě chvilku a půjdu k nim, a budeme si sdělovat své životy, stlačíme dekádu života do pár vět (neuvěřitelné, jak snadné to je). Co kdo vystudoval, kde pracuje či cestuje, jsou některé z nich už vdané? Mají děti? Určitě, v každé třídě se někdo takový najde. 

To je stejné, jako že v každé třídě musí být premiant, ten, co hodně zlobí a šašek. Zbytek se rozprostírá v bezvýrazném průměru. 

Za chvíli vyjdu ze stínu a nechám se od děvčat políbit na tvář, s chlapci potřesu si mužně rukou a zahájíme toto setkání. 

Je to hezké, když se takhle scházejí. 

------------------------------ 

Na dvacet lidí postává před hlavním vchodem do budovy základní školy K., je páteční večer, první červnový, a začíná tu výjimečná událost – sraz 9. A – končící ve školním roce 200./200. - po deseti letech. Kdo mohl, tak přijel, pouze čtyři se omluvili, že nedorazí (Marie – šestým rokem v Anglii, Josef – neodepsal na SMS ani e-maily, Jitka – řekla, že možná, ale nakonec nepřišla, a Viola – bohužel). Jinak jsou tu všichni. Deset let se většina z nich neviděla, každý dychtí zvědět, jak druzí žijí. Prohlížejí se navzájem, za dospělými obličeji hledají ty dávné, dětské...a kupodivu je u všech nacházejí. 

Většina z nich se nezměnila, každý si svou podobu nese. Ono cožpak by to šlo jinak? Rysy se nemění, jen prohlubují, jak se do nich životní nesnáze a radosti vpíjejí. 

Povrch se mění podle současné módy. Dlouhé blond vlasy, úzké rifle, kabelky, dvě černovlásky s vlasy do půl zad, kraťasy, modré tričko polo, světlá či kostkovaná košile. 

„Jano, páni já tě neviděla od školy. Jak se máš?“ 

„Patriku, stále hraješ hokej?“ 

„Kdo nedorazí?“ 

„Tak to je škoda.“ 

„Vdaná? Dítě? Ty??? No nekecej!“ 

„ Teda ty jsi se nezměnil.“ 

„Ty vole, Járo, kde máš vlasy?!“ 

„Nepovídej!“ 

Spousta dalších dotazů a odpovědí nese se prostorem před hlavním vchodem do budovy. Najednou utichnou. Nikoliv naráz, ale postupně. To jak si členové téhle malé skupinky všimnou, že se k nim blíží jejich pan třídní. Stále stejný, pravda šedin přibylo, ale laskavý úsměv a elegantní oblečení se nezměnilo. 

Humor pana učitele taky neopustil, mohou spokojeně o pár políbení a potřesení rukou, zkonstatovat. 

„Tak jsme tu všichi, můžeme začít?“ zeptá se třídní Vlach. 

--------------------------- 

Na něj se K. těšila asi nejvíc. Samozřejmě chtěla vidět všechny (no, spíše drtivou většinu) spolužáky, potkat je, zavzpomínat na výlety, na hodiny v lavicích, na učitele. Na dětství a bezstarostnost. Ale pan učitel je pan učitel. Vypadá skvěle, já takhle vypadat až mi bude – no, kolik mu vlastně je? Pětašedesát? Sedmdesát? Tak nějak, asi. 

Projdou školou. Změnila se. Je moderní, barevná. Přistavěné patro, přestěhované učebny. K. to připadá všechno tak dávno, jako by to ani nebyla ona, kdo seděl v těchto lavicích (jasně, že né v těchle nových, ale víte, jak to K. myslí) a řešil, jak rozpozná rostliny vylisované v herbáři či si zoufal nad vzorečky do fyziky. 

-------------------------------

Prohlídnou školu a přesunují se v hloučku do hospody na náměstí (kde většina z nich prožila středoškolská léta či alespoň malou část z nich). Mají pro sebe zamluvený salónek, na dveřích bude viset cedulka „Uzavřená společnost“. 

Od dělníků po inženýry, od svobodných snílků, co chtěj procestovat svět, po ženy v domácnosti, co už znají život. Rozdílné starosti, ale díky společné minulosti, nedostatek témat k hovoru nehrozí. Jára se bude ženit, letos na podzim, dívky mu gratulují, ostatní kluci nechápavě kroutí hlavou a litují ho, propána proč se žene do neštěstí!. Pavla těhotná, a to už jedno dítě prosím pěkně doma má. Kamila studuje postgraguál, chytrá holka to vždycky byla, a tak nikoho tím moc nepřekvapila. 

Společná večeře (výborné řízky s hranolkami, a co teprve ta chutná tatarka), pár proslovů (vtipných i patetických). Jasně, nějaké ty přípitky, jeden panák, druhý, třetí...po zelené bývá veselo. 

Přibývá vyprázdněných půllitrů, otočených panáků. Stoupající hladina alkoholu odpovídá narůstající hlasitosti v místnosti. 

Už se tu baví šest hodin, neuvěřitelné jak ten čas letí. První odpadlíci pomalu sraz opouštějí – bydlí daleko, dítě doma čeká či brzké ranní povinnosti nutí k zodpovědnosti. Loučení. Určitě se sejdeme dříve, musíme (bude to tak?). Ještě foto! Je potřeba vše zaznamenat. Ať je nad čím jednou vzpomínat. 

Čas utíká, začala poslední páteční hodina. To podstatné už bylo řečeno, a tak se společnost rozdrobuje do skupinek po dvou, po čtyřech. 

Jsou mladí, dnes sraz neskončí. Za chvíli se účty poplatí, někdo se ještě odpojí, zbytek na místní diskotéku se vypraví. Ale to už nemá s účelem setkání moc společného, proto zavčasu opouštíme společnost. 

A spolu s námi i pan učitel se zvedá k odchodu.

----------------------

Kdoví, kde v životě budou, až o dalších deset let zestárnou.