Johana uslyší skřípot utahovaného kohoutku. Vykoukne na chodbu. „Matyáši, ty jsi ještě doma?“ „No jo, mami.“ Johana se podívá na stříbrné hodinky, které má připnuté na zápěstí. Ukazují 7:18. „Vždyť ti to ujede a přijdeš zase pozdě do školy.“ „Klid mami, dneska jedu s klukama autem.“ Johanin povzdech musí být slyšet ve všech osmi patrech domu. „Nerada vidím, když jezdíš s nima. Mají řidičák pár měsíců, staré auto a myslej si, že všechno umí a zvládnou.“
Matyáš tyhle máminy řeči už dávno neposlouchá, jen je nechává kolem uší prošumět. Vejde na chodbu, vklouzne do botasek, batoh přes pravé rameno, líbnout mámu na tvář a už otevírá vchodové dveře. „Pa, dneska mám do čtyř. A domů pojedu autobusem, když ti to udělá radost.“ Tou pusou si to napravil. „Děkuju, a dávej ve škole pozor!“ Slyšel ji? Asi už ne, sbíhá schody, bere je po dvou. Johana zavře dveře, přitiskne se k nim, a kukátkem ho ještě pozoruje, dokud úplně nezmizí za rohem. Ona by těch pět pater jela výtahem. Kdy se stalo, že tak zpohodlněla?
Jakmile jí zmizí z očí, rychle Johana přejde do kuchyně a k oknu, čeká, ví, že za minutku vyjde ze dveří a zamíří ulicí nahoru směrem k obchodu. Už ho vidí, vytáhlý kluk, samá ruka samá noha, mladík plný života. Proč musí jezdit autem? Za pár měsíců bude i Matyášovi osmnáct, taky by si chtěl řidičák udělat. Johana už šetří, ale stejně neví, kde na to vezme. Celý den bude čekat, až se vrátí. Má přece jen jeho, tak je jasné, že se o něj bojí. Pokřižuje se, a pomodlí. Dej bože, ať se mu nic zlého nestane. Johana není fanatická katolička, ale věří, že Bůh tam nahoře snad je. Přeje si to. Musí být.
Johana je už dva roky nezaměstnaná, má tudíž celý den volno. Co podnikne? Vypere, poklidí, dojde na nákup, uvaří sobě a synovi k večeři francouzské brambory, dneska použila tu větší zapékací mísu, aby měli jídlo i na zítra. K práci si pustí televizi, když vaří tak rádio. Hlavně, že slyší hlasy a není tu tak sama. Samota ji děsí. Ještě, že má toho kluka, co by si jinak počala? Muž umřel před třemi lety na cukrovku, o první dítě, které čekala krátce po svatbě, taky přišla, potrat v šestém měsíci. O devět let později, kdy už se s manželem smířili, že budou jen oni dva, přišel na svět Matyáš, slunce jejího života. Vše se točí jen kolem něj a vždycky bude. Ví, že ona už nikoho jiného nepotřebuje, když má Matyáška.
V rádiu hlásí, že právě byly tři hodiny. Johana se rozhlídne po pokoji, vše naklizeno, brambory v troubě, zaslouží si odpočinek. Sedne do oblíbeného zeleného ušáku, manželova místa, kdysi se hádávali, že tam nikdo jiný nesmí sedět, byla na muže naštvaná, no dneska tam sedá dle libosti, ale raději by se s manželem dál o to křeslo hádala. A vůbec není tak pohodlné, jak si myslívala.
Usadí se, televizi ztlumí na minimum, jen aby nebylo úplné ticho, vezme si ze stolku nejnovější číslo Vlasty, přehne ji na straně, kde je křížovka, zkusí chvilku luštit. Usne.
-------------------
Probuď se! Moc prosím. Johana na chodbě nemocniční. Bílé stěny, kachlíčky, pobíhající sestry v modrých a žlutých šatech. Všechno pípá, rozváží se večeře, tamhle se vybavují sestry, vaří si dokonce kafíčko, jak teď můžou se zabývat takhle obyčejnými záležitostmi? Johana netuší proč tu je, a náhle jí to hlavou projede. Telefonát-havárka-přijeďte-nemocniční chodba. Proto tu je, ale oni jí nic neřeknou. Syn je někde za některými dveřmi, sám, a možná má bolesti, a ona nevím, kde ho hledat. Co se mu stalo? Proč jí někdo něco neřekne. Koho se ptát? Čekat a nevědět je utrpení.
Naštěstí každé jednou musí skončit, to Johanino po devadesáti minutách. Přichází k ní pan primář Křiklavý, lehce se usmívá, jí se zdá, že soucitně. Matyáš dopadl z kluků nejlépe, možná trochu ironie, když seděl na sedadle smrti vedle řidiče, navíc neměl zapnutý bezpečnostní pás, a to mu zachránilo život, protože při nárazu prolítl předním sklem. Lukáš s Bořivojem jsou mrtví, Pavel zůstane na vozíku.
Matyáš je potlučený, teď už ho Johana vidí, on spí pod vlivem léků, ranky po rukách i obličeji, noha v gipsu, jinak vypadá jako vždy.
Na Johanu je toho moc, sedá si do křesla vedle nemocniční postele, přístroje pípají, je unavená. Z toho strachu, z toho jak to z ní najednou spadlo. Nemůže dál. Je šťastná, ale vyčerpaná. Sepne ruce, stejně jako ráno u okna, a děkuje. Pane bože, děkuji, že jsi mého syna ušetřil. Děkuji ti za sebe, ale hlavně za něj, zaslouží si dlouhý a naplněný život.
Po chvíli přijde sestra, musí z pokoje, musí z nemocnice. Johana jde domů, přijde ráno. „Kdyby cokoliv její číslo mají?“ raději se znovu ujišťuje.
Vyjede výtahem do pátého patra, odemyká dveře bytu, cítí vůni zapečených brambor a rozpláče se.
Žádné komentáře:
Okomentovat