Spolužačky

-Ahoj Jano. -Ahoj Magdo. 

Jednoduchý pozdrav, co spouští rozhovor. Není to vodopád vět, který přirozeně a rychle padá, je to pomalý potůček slov, skoro vyschlé koryto řeky dialogu. Pro cizího pozorovatele to možná vypadá obyčejně, jako dvě známé, které se roky neviděly a náhodou se potkaly, tady na úřadě, v únavné frontě, tak proč si ten čas neukrátit rozhovorem, nějaké novinky k probírání se vždycky najdou. 

A tak o něčem mluví. Jana je vdaná, čeká první dítě, to ostatně nepřehlédneš, břicho pyšně vystupuje pod těsným fialovým svetrem. Těší se, už se jí to blíží, do práce už také nechodí, má to za pár. Magda jí poblahopřeje, a vážně z ní má radost. Jenže pak nemá, co by na druhou stranu sama řekla, pracuje, pracuje tak moc, že její osobní život skoro neexistuje, a to tyhle maminy na mateřské zrovna neohromí, nebo se tak alespoň tváří. 

Tak o čem povídat? O ostatních spolužácích? Ach, to jsem zapomněla zmínit, jedná se o spolužačky ze střední školy, které se nesnášely. Byly jiné, nerozuměly si. Jedna byla zlá na druhou, druhá se snažila tu první ignorovat. Tyhle vztahy, co na střední škole panují, vytušíte už jen z toho, kde dotyčné sedí. Vzadu, v páté, tedy poslední lavici sedí ta "zlá", vepředu ta "hodná" (ach, ty věčné škatulky...když jsou ale tak pohodlné). 

Vedou rozhovor, jak bývá zvykem, lehce povrchní; obě ví, že se jedná o přetvářku, přesto si tuhle škrabošku na tváři nechají, protože je to snadnější, a taky jsou dospělé, už si nehází do vlasů nastříhanou gumu jako při hodinách dějepisu, jenže minulost je pořád s nimi, je to v nich, můžou být shovívavé, tvářit se, že nic z toho nebylo, ale obě dvě ví, že to bylo, že ty nepříjemnosti a naschvály si prožily.

A protože si nemají vlastně co říct, tak mluví pořád jen o druhých - že Jarka je stále v Anglii, že Marek se příští měsíc žení, naopak  Lída se rozvádí, chudák holka, ta to neměla nikdy lehký, no a Linda? tu zase z továrny propustili, a co asi dělá Lukáš, toho už jsem neviděla ani nepamatuju - tak dlouho jak je nutné.

Číslo 56, Magda je na řadě. -Tak já už musím. -Však já taky. Ráda jsem tě viděla. -Se zase někdy potkáme.

Rozcházejí se. To je ale úleva!