Mobil zavibruje a roztočí se, jak leží na stole, a jelikož podřimuju, leknu se. Takhle mi dává najevo, že mi někdo píše. Přišla ti esemeska, proto tady poskakuju a vrním, tohle se mi snaží říct. Je to můj miláček, ale ani tohle jeho snažení mne neodvrátí od mého rozhodnutí pořídit si dotykáč. Teda jestli na něj někdy seženu peníze. Ale o to tu teď neběží, podstatná je ta právě doručená zpráva.
PRIJEDE BOHUSLAV, VYZVEDNI HO V 11:30 NA NADRAZI, A NAKUP, PA MAMA.
No bezva. Z toho jsem fakt nadšená. Mám týden volna mezi semestry, chtěla jsem ho proflákat požíráním chipsů u sledování seriálů, relax a nohy nahoře, a místo toho se budu muset starat o strejdu?
Nechci, abyste si mysleli, že Bohouška nemám ráda. Mám! Je to přece můj strejda, dokonce patří do skupinky oblíbených příbuzných…ale tak jak to u příbuzných bývá, je dobré vidět je jednou za čas, na pár hodin, vypít kávičku, sníst přecukrovanou bábovku a zase s pánem bohem za půl roku si to zopákneme.
Bohoušek je takový rodinný otloukánek. Třiašedesátiletý chlap, svobodný, bezdětný, v důchodu. A v tom je ta potíž, žije sám, ale neumí být sám. A hlavně se o sebe neumí postarat. Neumí vařit, ani vajíčko si nerozbije. Takže teta Marta, co se provdala do sousední vesnice, jeho sestra, za ním třikrát týdně jezdí a vozí mu navařené jídlo. Nebo posílá strejdu Fandu, svého manžela, když ona nemůže. Teta Marta je totiž špatná na nohy, má křečové žíly, a přestože byla třikrát (dvakrát s pravou, jednou s levou) nohou na operaci, tak to moc nepomohlo, stále se jí to vrací. Je to opravdu hodně vidět, nikdy nenosí sukni, ani šaty, ani kdyby byly až na zem, protože se to může nadzvednout a byly by lýtka s křečáky vidět. Až takhle hrozný ty nohy samozřejmě nejsou, ale jak víte, každý vidí svůj zevnějšek kritičtěji, než jaká skutečnost je. Samozřejmě existují výjimky, když se tak koukám kolem sebe, leč musím říct – bohužel!
Takže jakže to máme s tím jídlem? Marta navaří a doveze, jak jsem už uvedla. Strejda poděkuje, vyslechne, co je co, jak a kdy to má sníst. Pak si odebere a ohřeje k obědu jednu porci (spíše dvě, protože rád jí). Pak přijde na řadu operace Zámraza. Na velkou kuchyňskou linku, která vede přes celou jednu stěnu pokoje, který je takový 3 v 1 – kuchyň, obývák i ložnice, však víte, jak to na vesnicích bývalo, málo místa, využití na maximum, zpravidla je to praktické, rozendá – pěkně podle velikosti desítky plastových krabiček, malé, velké, hranaté, kulaté, vše co zrovna má prázdné a vymyté. A pak do nich postupně přelévá/přendává obsah hrnců, rajskou, nudlovou polévku, a tak. Vše nakonec pečlivě uzavře víčky, ano, pořádně přimáčknut, ať se to nevylije, polepí a popíše datem zámrazy. Jo, a taky tam napíše, co v piksle je, protože když to zapomene a neudělá to, tak pak bezradně stojí na mrazákem s krabičkou v ruce a dumá – omáčka nebo polévka? Není to poznat. Občas je to dobrodrůžo, když si vyndá omáčku a pak dva dny jí jen polévku, protože to omáčka nebyla.
Taky zamrazuje chleba. Protože nerad chodí nakupovat, vůbec se straní lidí, takže do jednoty jednou týdně, ráno v pátek, koupit dva bochníky a šup s nimi taky do mrazáku. Ale ne, samozřejmě, že ne celý bochník. Hezky nakrájet na krajíce, po čtyřech do igelitového sáčku a teprve teď šup tam s ním. Každý večer si pak vyndá jeden balíček, aby ho měl připraven na druhý den ke snídani.
Prát se naučil, po tom, co si konečně koupil k loňským Vánocům automatickou pračku. Se žehlením je to horší, opět to je na Martě. Teta přiveze jídlo, odveze prádlo. Teta odveze prázdné hrnce, doveze vyžehlené košile. Týden za týdnem se to takhle nějak pořád plácá, po tom, co umřela babička, až se z toho stane zvyk a dneska už si nějak nikdo neumí představit, že by tomu mohlo být jinak.
Strejda nemá, co by doma celé dny dělal. Nemá koníčky, barák mu chátrá, ze střechy padají tašky, ale jeho ani nenapadne něco opravit. K čemu, když za sto let barák bude patřit beztak cizím lidem. To je jeho přístup, který mu nevymluvíte. Dříve byly pokusy natřít vrata, vyměnit špatný okap. Protože si už i sousedi stěžovali, tak se to muselo. Jenže to pak strejda začne děsně vyvádět, a to tak hodně a hlavně pokaždé, že to každého pro příště odradí zkusit mu pomáhat. Takže chalupa dál chátrá a strejda bezcílně bloudí svými dvěma světnicemi nebo vysedává na sluníčku na malém dvorečku, který k baráku patří.
Celý dny nic nedělat nevydržíte, i když nejste ochotni pracovat, nějakou činnost vyvinout musíte. Co tedy Bohuš dělá? Kouká na televizi a jezdí po návštěvách. Tím už čas zalepí docela slušně. Jeden týden k sestře na Moravu, druhý týden ke strejdovi do Proseče, třetí týden k Martě – tam jim pomáhá v lese, občas k němu taky přijede teta Evelína. Umýt okna, vytřít, jednou za čtvrt roku je holt potřeba pracovitá ženská ruka. Proč nejezdí k Evelíně on? Teta má šest dětí a manžela v důchodu, a bydlí v paneláku. To myslím jako vysvětlení je dostačující.
No a pak jsme tu my, respektive moje mamka, strejdova poslední sestra. K nám jezdí docela málo, vedou k nám blbý spoje. Strejda musí vstát v půl čtvrté, autobusem dojet do města, z města do většího města dalším autobusem, a v Jihlavě ještě přestup na vlak, ten už ho konečně doveze až k nám. Zpravidla přijede v úterý a ve čtvrtek odjíždí. Proč se nezdrží déle, když už urazil takovou cestu? Protože má dvě slepice, ano čtete správně DVĚ slepice, o které se stará. Tož tak to je strejda Bohuš.
Zrovna teď musí přijet, no nemám já to smůlu. Pech to je. Brumlám, když vylézám z postele a natahuju na sebe rifle. Popadnu žebradlo, z pod porcelánové žáby vytáhnu dvoustovku, a vyrážím. Strejda bude na nádraží za 30 minut, cesta mi trvá 15, když sebou hodím, to bych ještě ten nákup stihnout mohla. Rychle vejdu do sámošky, nahážu do košíku chleba a nějaké jogurty, a rychle k pokladnám.
K nádraží se jde z kopce, a jelikož je strejda hodně vysokej, vidím ho z dálky. Stojí přesně tam, kde vystoupil, jako na značce. Začnu se bezděčně usmívat, vím, že to bude náročnej den, nebudu vědět, o čem s ním mluvit, bude to divný, trapný, a utečou mi Gilmorky, ale je to strejda, je to rodina. A možná mi i přidá nějakou korunu na ten mobil.
Žádné komentáře:
Okomentovat