Sbírání brambor

Podzim jsou pro mne brambory. Mohla bych mezi to dát rovnítko. Tak moc to spolu souvisí. Podzim = brambory. Přestože miluju babí léto, spadané listí, deštivý odpoledne, přicházející brzká stmívání, zvířátka z kaštanů, tak brambory jsou pro mne největší symbol podzimu.

Sedím tady za počítačem, a vzpomínám, na minulé podzimy spojené s bramborami. Vybavuji si pocity, únavu, rozhovory, osoby. Pamatuji si všechno. A mám potřebu dát alespoň malou část na papír. Tak, takhle to  bývávalo: 

To jsme se vždycky v sobotu brzo ráno, tak v šest, nahrnuli do gaza. Já s bráchou nevyspalí, ale všichni tak trochu natěšení, přestože nás čekala práce. Staré odrbané kalhoty, hnědý nátělník a kostkovaná košile, na hlavu kšiltovku a v ruce holinky na přezutí. To až se půjde na pole. 

V autě už byla zima, a tak, zabalení do dek, jsme si to frčeli k tetě. Řekla bych, že rychle, ale to v gazu zas tak nejde. Seděli jsme po stranách, pořádně se museli držet a jemně se opírali do plachtové střechy. 

U židovky (paní není opravdová židovka, jen se tak tomu krámku říká, protože tam pořád je a trošku lidi natahuje, ale je na dobrém místě, má otevřeno ráno od pěti, a tak proto tam má pořád lidí dost) jsme si koupili čerstvý rohlíky, naproti u benzínky dotankovali a jeli jsme. 

Dělal se hezkej den. 

Do vesnice, kde se narodil Gustav Mahler, jsme dorazili za necelou hodinku. Zaparkovali vedle fary, protože tam teta bydlí, a vešli na dvůr. Teta se strejdou mají klasické venkovské stavení uzavřené ze všech stran. Plno kytek, chlouba tety, strejdova truhlářská dílna, kde si při zabijačkách vždycky pořádně promastím ruce při krájení sádla na škvarky, chlívek s prasátky, kotce s králíkama, dvě kočky vyvalené na sluníčku, telátko v chlívku, pár hus a ještě běhající Míša, který vrtí ocasem majíce radost z tolika lidí. 

Pozdravíme se s tetou, strejdou, babičkou, co není mojí babičkou, ale každý jí tak říká, protože je stará, malinká, ohnutá, prostě babička, a s další tetou, a strejdou, a babičkou (ta už je opravdu moje), plus příbuzenstvo z druhé strany. Vypijeme si teplou kávu nebo čaj a jdeme na to. Strejda nasedne do traktoru, a jede na pole. My ostatní přezutí do holinek vyrážíme taky. 

Ten zoufalý pocit marnosti, když se člověk postaví na začátek brázdy, a není vidět její konec!, se nedá zapomenout. Rozestoupíme se tak, my ženy a děti, abychom zabrali pole po co největší šířce. Každý vedle sebe košík, a může se vyrazit. Strejda už je stejně v polovině pole. Chlapi zatím po kraji pole si připravují pytle a provázky. Jejich úkol je jiný. Vysypávat košíky, abychom měli do čeho sbírat. 

Šlape to jako po drátkách, každý ví, co má dělat, a dělá to. Postupujeme polem, dojdeme na konec, otočit se a další brázdy, a další brambory. Člověk neví, kolikrát se ohne, ale ví, že záda budou zítra pořádně bolet. Tahle část je ale moc fajn, protože se povídá, vypravují příběhy, smějeme se. Je to dřina, ale tím, že jsme tu s lidmi nám blízkými, tak si to užíváme. Navíc, my děti, když nás to omrzí, tak si můžeme dát přestávku. 

Pak si dáme přestávku všichni, teta přinesla svačinu, namazaný chleba, limonádu a sušenku. 

Nedávno jsme si doma prohlíželi fotky, a narazili i na jednu ze sbírání brambor. Jsme u kraje pole, svačíme. Šátky na hlavě, ty zablácené holinky a staré šaty spolu s pozadím strnišť a zoraného pole vypadají šíleně. A jak říká otec, takhle to nemůže vypadat ani na Ukrajině. Prostě Ukrajina hadr. 

Čímdéle na poli jsme, tím častěji zvedáme zrak k hodinám na kostele, už aby byl čas oběda! Nakonec se ho dočkáme. Přiřítíme se na dvůr, skopneme holiny, rychle umejt ruce a hurá na řízek se salátem! 

Po obědě je to nejhorší, nikomu už se do práce nechce. Hlavně proto, že teď se bude chodit za čertem, a to je ještě horší než dopolední sbírání. Brambor už málo a čert je rozhází daleko, a každej už po dopoledni unavenej. No, ale co se dá dělat, ještě se ta pole přejít musí, přece se tam úroda nenechá. 

Slunce už klesá k západu, a my jdeme z pole. Všechno se nestihlo, ale dost ano. Pomalu se loučíme, někdo už odjíždí, my si ještě přebereme nějaký ten pytel brambor, a taky odjíždíme. Ani se moc neloučíme, vždyť za týden se tu všichni sejdeme, a bude nás čekat přebírání. To už je lepší práce, hlavně pod kolnou, a tak se nemusíme bát deště. Ale už to prostě není takový jako na poli. 

Odjíždíme, zase za tmy, z čehož je otec nervózní, protože gaz má blbý světla, a tak jedeme krokem. Já s bráchou sedíme na bramborách, a nemluvíme, posloucháme řev auta, a všichni se těšíme do vany a do měkké postele. 

Dneska už na sbírání brambor nejezdím. Teta se strejdou pole pronajali jezedákům, a popravdě ani pár let před tím už to nebylo ono. To si totiž od souseda půjčili kombajn, a to už není takové jako chodit za traktorem. Ale ušetří a urychlí to práci velmi. 

Sbírání brambor navždy patří k mým nejhezčím dětským zážitkům, protože ta atmosféra pohody, příjemný pocit dobře odvedené práce a setkání se širší rodinou, jsou to, co dělá dětství dětstvím.