Spisovatelka o....

....sobě, osobně 

Kdybych věděla, že skončím v téhle promrzlé špeluňce choulící se do pleteného svetru po prababičce a nohy natahující co nejvíce k malým kamínkům, které smrdí spáleninou a jsou nebezpečně staré (zděděné po dědovi, přitápěl si s nimi v koupelně, neměl rád zimu, kdyby mě tak mohl vidět, to bych dostala za uši). 

Mohla jsem chodit v kostýmku šitém na míru, svolávat schůze, rozdávat úkoly, pít drahou naivní vodu z plastu, mít diář naplněný schůzkami. 

Co mám místo toho? 

Bolavá záda, jak sedím hodiny u počítače. Kočku na klíně. Zkažené oči, jak koukám celé dny do monitoru. Revma v rukách, jak pořád píšu. Pocuchané nervy z prázdných stránek. Desítky zdvořilých automaticky odmítavých odpovědí. 

A co že tedy jsem? 

Jsem spisovatelka. 

Jenže já bych neměnila. Protože mám něco, co bych jako business lady neměla. Pětiletého rošťáčka Tondu s pihami po celém obličeji, co se vždycky připlete tam, kam nemá, způsobí spoušť, ale nějak se z toho vždycky vymotá, taková klučičí obdoba Pipi Dlouhé punčochy. Veverku Jarušku, co má revma, přesto dál plete třímetrové šály pro souseda méďu Béďu, do kterého je už léta zamilovaná. Krasobruslařku Jarinku, která jede na svoje první velké závody.

Desítky přátel kolem sebe mám. Báječně mne dokážou rozesmát, občas nad jejich smutným životními údělem si zapláču. Povídám si vždycky s tím, s kým mám zrovna chuť. A když mne někdo naštve, tak se mu za to stane něco zlýho. A nebo ho prostě vymažu. Ale to dělám moc nerada, to už mne musí človíček či zvířátko nebo třeba napařovací žehlička, co odmítá napařovat neboli funět, protože je to pro dámu nevhodné, to je jedno, pořádně rozzlobit. Každého totiž mám ráda, ať mne trápí, že se mi nedaří zachytit do vět nebo se mi s ním spolupracuje dobře, protože se snadno píše. 

A co na tom, že jsem nepublikovaná spisovatelka. 

....spisovatelích 

O nás, spisovatelích se říká, že jsme nespolečenští lidé. Není to pravda. Tak jako v jiných oborech, i tady je pestrost osobností veliká. Někdo je introvert, stojící rád v koutku místnosti skryt za lampou a jen pozorujíc dění, a pak na něm parazitujíc, když vyzobává ty nejlepší hrozinky (neboli historky) či čáry (hlášky). Někteří jsou naopak báječní baviči, co si nezadají s Mirkem Donutilem. To je prostě stejný, jako kdybyste řekli, že všichni instalatéři nosí knír a všichni kominíci plnovous. To je blbost, co? A proto ani u spisovatelů nelze obecně říct jací jsou. 

Ba, u nich je naopak ještě jedna potíž. Tím, jak jsou zvyklí vymýšlet příběhy a osudy svých postav, tak se jim občas stane (do jaké míry záměrně, nechme raději bez komentáře), že vymyslí chudobné dětství, dobré charakterové vlastnosti i sami sobě. Ale nemůžeme je z toho vinit. Protože to je holt riziko povolání, profesionální deformace. A navíc, oni tomu začnou věřit i sami. Takže to vlastně už není lež, když si spisovatel myslí, že říká pravdu. 

...o nakladatelích 

Tuhle jsem byla na víně ve svém oblíbeném lokále. Zrovna tam byl P. Č., nakladatel a bratr české spisovatelky, která ale není moc známá. V poslední době si knihy dokonce vydává vlastním nákladem. Protože to prý jinak nejde, říkal mi nad tím vínem ten její bratr. Vlastně celý rozhovor byl jeho monologem o tom, jaká je u nás v knižním průmyslu korupce, tlačenka, prostě taková ta omáčka těch neúspěšnejch. Neříkám, že to tak není. Určitě ano, jenže to je všude. Spravedlnost nehledejte, smiřte se s tím, a pište dál a prostě ještě líp. A to říkám jako někdo, kdo je úplně nepublikovanej, komu nevyšla jediná básnička, jediná povídečka v nějakém lokálním časopísku. Život je krutej, tak bojujte a přepište ho! 

...o čtenářích 

Jsou to lidi, kterých bychom si my spisovatelé měli vážit. Protože vezmou do ruky naše povídky, protože si na googlu vyhledají náš blog. A přitom se většinou tváříme, že na tom nezáleží, že nejsme jako Viewegh, který je rád, že prodává statisíce výtisků. A přitom je to taková přetvářka. Potají sledujeme prodejní čísla, klikáme po vydání článku na statistiky návštěvnosti. Spisovatelé jsou ješitní lidé vlastně. 

Ale vlastně to není nějak důležité. Důležité je to, zda si to ti lidé skutečně přečtou, když už si knihu koupili, když už si na ten článek najeli. K čemu být známý jako Proust, když jeho Hledání ztraceného času stejně skoro nikdo nečetl a stoprocentně nedočetl. 

Když s někým probírám nějaký svůj článek, žasnu. Skoro pořád. Nad tím, jak čtenář článek interpretuje, co ho v něm zaujalo, co si z něj odnesl. Vždyť já to psala přece z úplně jiného důvodu! A to je ta krása, to je to, co mne na literatuře tak strašně baví. Jak do mého článku čtenář promítne sebe a já ho pak díky tomu můžu poznat. To, že někdo pochválí můj článek, nesmírně potěší. Je to takový nádherný, velký bonus k tomu krásnu noční samoty nad klávesnicí při tvorbě. 

...o svém díle 

Každá dopsaná povídka je jako dítě. Některá se rodí snadno, některé v ukrutných bolestech. Některá během dopisování zlobí, jiná je hodná jak holčička v baletní sukénce. Všechny máme rády. I ty nepříliš povedené, jsou to přece naše děti, tak proč se divíte. A když dospějí a vyjdou do světa ke čtenářům, nám už nezbývá než z povzdálí sledovat, jak si ve světě stojí a jak se jim podařilo uspět.