První školní den

Nemůžu tomu uvěřit. Můj syn jde do školy! Ten malý šmudla, co si v neděli ráno u pohádek stavěl rád z chevy. Ten klučina, co chodil z fotbalu s rozedřenýma kolenama. Tak statečně se držel, a rozbrečel se až v bezpečí koupelny.

O Vánocích dostal aktovku, takovou velkou, barevnou. Celé léto už se na ní chodil dívat, hladil ji, rozepínal, vyndával penál, zarovnával hroty pastelek do stejné výše. A neustále se ptal, mami, kdy už půjdu do školy. 

Jak mu to tam asi půjde? Bude se dobře učit? Dostane dobrou paní učitelku? A co ostatní děti, budou dobří? 

Čeká mě třináct let rodičovských schůzek. Roky shánění vodovek, sešitů, obalů a propisek. Tisíce večerů strávených nad úkoly, což se určitě neobejde bez křiku, vzteku a ztracených nervů. Stovky podpisů v žákovských knížkách. 

Snad nebude po mně. Já školu neměla ráda. Což synovi samozřejmě nevyprávím. Dokonce jsem šla do první třídy o rok déle. Vyřvala jsem si to. Takže jsem jedna z těch mála, co absolvovali dva zápisy. Na střední se to naštěstí zlomilo, protože už jsem studovala to, co mne bavilo - účetnictví. Ano, někoho to skutečně baví. 

Jako studentka obchodní akademie jsem neměla ani ponětí o tom, že jednou sama budu mámou dítěte, které bude chodit do školy. Že znovu budu prožívat ranní vstávání, nenávist k matice a školní jídelně. A že to dokonce budu prožívat ještě víc, než když šlo o mě.

Je ráno, třetího září, kytička pro učitelku, kterou jsme včera s Matějem koupili, voní z vázy, a já žehlím klukovi sváteční kalhoty. Nebude to jednoduché období těch následujících devět let, ale je to nové období, na které se se zájmem těším. Přestože to znamená, že už nebudu mít syna pořád u sebe. Možná vhodná doba promluvit si s mužem o druhém dítěti.