John Steinbeck - Na plechárně

Slovo je symbol a radost. Vsává do sebe lidi a scény, stromy, rostliny, továrny i čínské pinčly. Tak se Věc stává Slovem a zase nazpět. Věcí, jenomže pokroucenou a utkanou do fantastického vzoru. Slovo do sebe vsaje ulici Na plechárně, stráví ji a zase ji vyvrhne, a ulice se pak zatřpytí jako zelený svět, jako moře, v němž se koupe obloha. 

Vždycky když se vrátím k tomuto autorovi, pohoršuju se nad tím, že to nedělám častěji. Vždyť ho zbožňuju! Píše přece tak krásně. O obyčejných věcech, městech, lidech, ulicích. Miluju Ameriku starých časů v jeho podání. A jeho Toulky s Charleyem asi nejvíc. 

Na plechárně je zase úžasná knížka. Osudy lidí v ulici Na plechárně v Monetery. Doktor a jeho gramofon, Mack, Harley, Gay, Li Čong a jeho krámek, Dora a její holky. Lov žab, Grandlehárna. Postavy, na které se nedá zapomenout. Stejně jako na večírek, ten nevydařenej i ten povedenej. 

První odstavec knihy je nádherný, a proto ho sem přepisuji, pro sebe, ale i pro ty z vás, které knihu třeba taky ještě nečetli, protože věřím, že po přečtení budete mít chuť přečíst si knihu celou:

Ulice Na plechárně v Monterey v Kalifornii je báseň, smrad, skřípot, magické světlo, chorál, jednotvárnost, dušebol, sen. Ulice Na plechárně je páté přes deváté, plech, železo, rez a odštěpky dřeva, omlácené chodníky, zaplevelené parcely, hromady harampádí, konzervárny z vlnitého plechu, hadrárny, hospody a bordely, přecpané krámky, laboratoře a noclehárny. Na plechárně bydlí, jak kdosi kdysi řekl, "děvky, pasáci, falešní hráči a syčáci", čímž chtěl říct kdekdo. Kdyby se byl podíval jinou skulinou, možná že by řekl "světci, andělé, mučedníci a lidé boží", a byl by mínil totéž.

A abych nezapomněla, to nejnovější vydání z roku 2011 v Dokořán je úžasné!