Nikdy neměla peníze, a proto nikdy neutrácela. Nevadilo jí to. Naopak byla snad i ráda. Kdyby měla peníze, stejně by nevěděla co koupit. Ano, pro druhé ano. Rodičům nová střešní okna, babičce hedvábný šátek na neděli do kostela. Ale pro sebe? Jela by na dovolenou, k moři. Vlnění vody a její slaný šum miluje. Ale kdyby měla jít po Praze, procházet Václavákem, co by si koupila? Oblečení má dost, na co víc než troje rifle či dvoje šaty? Stejně to neunosí. A tak je snad lepší, že peníze nemá. Že musí chodit do městské knihovny, aby mohla číst, co chce. Že nosí botasky, dokud neprošoupe podrážku skrznaskrz. Že se musí rozhodnou zda si koupí kilo jablek, co jí vydrží na celý den, nebo zda si udělá sváteční den a u stánku si koupí teplé hranolky. Jsou to rozhodnutí, která jsou zásadní, protože ovlivní jak moc ji navečer bude kručet v břiše, ale taky jsou to rozhodnutí, která ji baví. A taky ulehčují život. Protože kdyby si mohla dát cokoliv, nebyla by to taková sranda se rozhodnout, taková zodpovědnost, bylo by to moc komplikovaný. Takhle je to jednoduchý - rohlík nebo kafe?
A tak zatímco její přátelé vyrážejí do multikina na nového Batmana ("Ne díky, já nepůjdu, tuhle megakomerci nesleduji a už vůbec nechodím do multikin, vždyť mne znáte."), ona zůstává doma, z pózy odpůrce komerce všeho řádu, zalezlá pod peřinou s dírou v břiše, je jí zima a má hlad.
Může ale snít, protože věří, že takhle to pořád nebude. Je to přechodné, skoro každý v mládí něco podobného prožil, někdo krutě, někdo povrchně, někdo tedy vůbec. Ale jde o to, vytáhnout si z toho sílu k boji. Bojovat o svoje sny, touhy, naděje. O budoucnost.
Zajímavý postřeh.
OdpovědětVymazatMožná jsem patřila či patřím do podobné skupiny. Na Batmana bych ale nešla ani v době, kdy jsem těch peněz měla.
To radši do té knihovny (ostatně tam jsem chodila i v době, kdy bylo dobře).
Každopádně je důležité nepřestat bojovat. Za ty své sny. Jakmile přestaneme mít sny, jsme prakticky mrtví.
V.