Otevírám vrata, že prej
jako už pojedeme. Začíná mrholit, to nám tak chybělo. Déšť. Hlavně, že celej
den neprší, ale teď, teď v šest večer, kdy vyjíždíme, začíná. No nic, narovnám
zrcátko, dozadu na sedačku dám poslední igelitky s oblečením, a zkontroluju, zda
je košík pořádně zapreslej, aby se z něj nevylila omáčka, po cestě. To by bylo
fakt blbý.
No tak kde je, hlavně, že
jsme se domluvili na půj šestou, teď šest pryč, a on tu pořád není! Už jsem
mírně naštvaná. Naštěstí už ho slyším dupat po schodech, konečně jde. To má
teda kliku.
18:14, když couváme z
garáže. Už pořádně leje. Stěrače stírají po celou cestu, vyzkoušíme nově
vybudovaný okruh. Martin si pochvaluje, jak pěkně urychlil dopravu, a má
pravdu, na téhle křižovatce se vždycky čekalo šíleně dlouho.
Profrčíme kolem cedule, a
jsme tedy za městem. Skoro žádný auta, jede se hezky. Pohodlně se opřu do
sedačky, Martin je taky už po chaotickém odjezdu v pohodě, a tak si povídáme.
Jak bylo v práci, co zrovna řeší za případy, a že už jsme dlouho spolu nikam
takhle nejeli. Je to hezký, moc hezký.
Jsme v půlce cesty,
sjíždíme do vesnice Ř., když v tom vykřiknu: "Pozor, brzdi!" Martin
prudce dupne na brzdu a stojíme. Z kukuřice na pravé straně se totiž najednou vyřítili
divočáci. Ale pořadní, celá tlupa. Tak osm velkejch, ostatní malí. Byla to
chvilka než přeběhli silnici a skočili do pole. Ještě chvilku čekáme a dobře
děláme - další dva. Pak se Martin pomalu rozjede. Ještě, že je tak dobrej řidič
a jel pomalu. Neštěstí mohlo bejt hned. Jsem z toho trochu rozhozená. Martin
taky. Uvědomuje si, že to dobře dopadlo, ale nemuselo. "Ještě, že jsi
vykřikla, já bych teda zastavil stejně, ale jak jsi křičela, neuškodilo to.
" Je slyšet, že nemá úplně svůj hlas. "Ale nejvíc jsem se bál toho
autobusu, že to neubrzdí, a napere to do nás." Vida, já ani nevěděla, že
za námi jel.
Zbytek cesty uteče spíše
v tichosti, stejně už jsme tady. "Kam nejdřív? Ke strejdovi nebo na hřbitov?" "Na
hřbitov,"zvolím si, "pak už by byla úplná tma, a taky nevím, zda ho
na noc nezamykají." Martin zamumlá dobrá a hodí blinkr doprava.
"Měla jsem vzít
deštník, ale nějak mě to nanapadlo," Samozřejmě, že pořád prší, když
vystupujeme. Martinovi to nevadí, má nepromokavou bundu s kapucou. Obléká si
ji, zatímco kontroluju tašku, zda v ní mám svíčky a zápalky. Ještě kytku
nějakejch fialovejch kvítků, který nevím jak se jmenujou, poprosila jsem o ně
sousedku, já moc na pěstování rostlin nejsem.
Vyjdeme kopeček ke
hřbitovu, Martin zatlačí do železných vrat. "Vem trochu vody."
"Na co, vždyť prší, snad nebudeme zalejvat?" "Ne, jen do
vázy." Martin tedy bere konev a já jdu napřed k hrobu. Když k němu
přicházím, mám radost, vypadá pěkně, je vidět, že tu teď nedávno někdo byl. Martin
mi to potvrdí, když mě dožene.
Dá kytky do vázy, a zase hudruje, že jsou
zbytečně dlouhý. Já mezitím zapaluju světýlko, a nejde mi to. Proč jen jsem
nevzala raději zapalovač. Nakonec musí přijít Martin a zapálit to. A pak ještě
dvě další světýlka. Sleduju ho, jak si kleká za pomníkem, aby tam neměl vítr a
nepršelo tam, a usilovně zapaluje. V tu chvíli vím jistě, že je to úžasnej
chlap. Ne, že bych o tom nějak často pochybovala, ale jsou i takový chvíle.
Chvíle ticha. Modlíme se.
Chybíte nám, dávejte na nás pozor, máme vás rádi.
Odcházíme od hrobu, u
vchodu vyhazujeme prázdné kalíšky a použité sirky, a otáčíme se. Nikdo jiný tu
není, sem tam světýlko. "Na Dušičky, to mám rád, to tu bude všude
světýlek." Usměju se, však má pravdu.
Rychle nasedneme a
sjedeme ke strejdovi. Dveře má zavřený, tak musíme zabušit na okno. Martin protáčí
oči: "Copak neví, že máme přijet?" Jasně, že ví. Jenže je to prostě strejda.
Raději nic neříkám, vyndávám tašky a košík. Martin znovu zabuší na okno.
Konečně se v seknici rozsvítí a za chvilku strejda odendá kolík a otevře
vrátka. Vždycky mě zaskočí ta výška. Strejda má přes dva metry, a váží
devadesát kilo. Na to, kolik toho sní, je to neuvěřitelný. "Já už vás nečekal takhle pozdě. "
řekne na vysvětlenou.
Projdeme kolnou a jsme v
seknici. No prima, tady zase vysklené dveře. Přejdu to mlčením, byly by z toho
jen problémy. Strejda někam zmizí, asi do koupelny, mejt si ruce. A tak stojíme
s Martinem v seknici a koukáme na sebe. "Hm, tak si uděláme čaj, ne?"
Vezme Martin konvici a jde ke dřezu. "Strejdo, my si uděláme čaj, dáš si
taky?" zavolám tak, aby mě slyšel. "Počkej, já natočím vodu vzadu,
tady není dobrá." zareaguje a ihned přiběhne. Zatím připravím hrnky, čaj, vyzkouším brusinku s
malinami, Martin jako obvykle pigi.
Sedneme si ke stolu, tedy
my s Martinem, strejda sedí na posteli. A povídáme. O obilí, které si strejda
bral z JZD (zase ho podražili), o tetě L., že tu byla ve středu. O Š.,
že má smůlu, že podruhý neudělal maturitu, tak co teď, o M., že byla v Monaku.
Probereme všechny okolo, pak trochu i nás ("U nás nic nového." "No
u mě taky ne, co by se dělo. V úterý si jedu pro dřevěný brikety.").
Čaj
je dopit, čas taky pokročil, tak rychle vyndám jídlo a vysvětlím, co je co ("Tady
jsou halušky, tady máš fazole, a tohle je včerejší polévka. Tady máš banán a
jablka, ty jsou naše." "Vaše? Ty jsou fakt krásný." "Jo, a
jsou výborný." - zapojuje se Martin.) Strejda dojde do špajzu a dá nám
zlaté oplatky, jako dává odjakživa. Je to úsměvný, ale na druhou
stranu, je fajn mít v životě alespoň pár takovýchle jistot, co se neměněj.).
Už jsme na odchodu, když
mu vysvětlím, že ty hadry jsou pro něj, když mu nebudou, má je vyhodit. Obujeme
se a odcházíme. Strejda s námi, zavře si za námi. Jako vždycky mu mávám, když
odjíždíme, ale dnes je tma, tak nevím, zda taky mává, a stejně mě asi nevidí,
ale prostě mávám, to se musí, i kdyby to bylo zbytečný.
Jedeme mlčky, pořád
mrholí, chvilku posloucháme rádio.
"Jsem rád, že jsme
tam po delší době zajeli."
"Já taky, já taky,
Martine."
Jsme doma, otevírám
vrata, Martin zajíždí.
Žádné komentáře:
Okomentovat