Když přijdu domů, v den
hezký jako ten dnešní, ze všeho nejdříve otevírám okna. U dědy v koupelně, u
dědy v obýváku, u dědy v kuchyni, a někdy i ve špajzu, u dědy v ložnici. (Děda je
tři roky po smrti, ale stále je to jeho místo, protože tam nikdo po něm ještě nebydlel a nemohl ho tedy zaplnit svým já). A taky ve svém pokoji. Odložím
tašku, zapnu počítač. Pak vyjdu na půdu (dnes se tomu říká podkroví, ale tohle
není ono, a my odjakživa říkáme půda), a otevírám zase střešní okna (tady je to
pracnější, protože okna dělal táta, když ještě střešní nikdo neměl, však se sem
na to chodili dívat i lidé z druhého konce města), v koupelně, kuchyni, a dvě v
obýváků. Do bráchova pokoje jen otevřu dveře, to už by byl průvan. No a
naštěstí, naši v ložnici okno nemají. Což mamce dost vadí, jenže když tam
začínali naši stavět, to už jsem byla na světě, tak se tátovi nechtělo řezat do
všech stran střechy, a tak v ložnici prostě okno není - ale nejsou tam ani
dveře, tak se to aspoň trochu vyrovnává). Jen než to zotvírám - a jéje
zapomněla jsem na prádelnu, honem do sklepů seběhnu - tak jsem unavená.
Bratr na základní škole
měl za úkol nakreslit náš dům. Nebo popsat. Už nevím. Vím ale, že spočítal všechny dveře v domě. A spočítal úplně všechny - teď to vezmu odshora - takže půda:
koupelna, jeho pokoj (kuchyň, obývák a ložnice naštěstí dveře nemají), dveře na
schodiště. Dole dveře od schodiště. A hned vedle dveře ke schodům do sklepa, a
vedle koupelna, záchod, dědovo (tam do kuchyně, špajzu, ložnice), obýváku, na
verandu (tam venkovní a do mého pokoje).
A tak tedy ještě sklepy.
Takže do sklepů, do prádelny, pod schody (tam je úložný prostor pro plyšáky,
kolo a krabice se školními sešity), do sklepa (a tam ještě do malého sklípku,
kde jsou uskladněny brambory a sud se zelím), a pak do garáže, kde jsou dveře
do kotelny a venkovní vrata, konečně poslední dveře.
Uf, to mi to dalo. Snad
jsi se mi neztratil po cestě, čtenáři. Takže celkem 23 dveří. Nedivím se, že mu
ve škole řekli, že bydlíme na zámku. Ono to totiž takhle podle popisu vypadá. (A to tenkrát brácha ještě připočítal 4 dveře za oddělenou dílnu s garáží a srub.)
A přitom máme nejmenší
baráček v celé ulici, jen je prostě dobře navrženej, a je tu dost místa. A taky
práce. Ale na tu teď nemyslím. Já se totiž zasnila do představy, jaké by to bylo, kdyby tady žil král s
královnou. Asi by se jim nelíbilo foukání pod okny, vrzající podlahy, starý
nábytek. Ale mě se tu líbí! Královna tu nežije, ale my si tu královsky občas, výjimečně, žijem, aspoň doufám. Ani za dva zámky bych ten náš malý, šedý baráček nevyměnila.
Je večer, jdu pozavírat okna.
Žádné komentáře:
Okomentovat