Střevíčky

Když jsem uviděla tuhle @pankaplan-ovu fotku, hned se mi hlavou začaly míhat otázky: čí jsou? jak se sem dostali? proč? kdy? zapomněla je tady nějaká holka? odložila si je jen na chvíli, protože ji bolely nohy? ztratila je jinde a sem je někdo přenesl? Prostě, ta fotka si říkala o příběh... 

Bylo po půlnoci, zvony právě kdesi v dálce dozněly. A tady bylo tolik lidí. Musela na vzduch. Vyjít z přeplněného Nebe do noci. Ale tady to nebylo o moc lepší. Holt Václavák. I o půlnoci se lidí nezbaví. Kdy odpočívá? Každý potřebuje odpočívat, i místa určitě. Tohle se jí honilo ovíněnou myslí. Neměla tolik pít, až se probudí, bude jí děsně třeštit hlava. Takže zbývá jediné - nejít spát. Taky to neměla v úmyslu. Proto přece vyrazila, sem do centra, baru plného cizinců. Proto si vzala tyhle boty. 

Byla tu, aby zapomněla. Na muže, co jí koupil tyhle boty. Na to, jak je spolu vybírali, jak se o něj opírala, když si je nazouvala. Na to, jak se mu líbilo, když v nich chodila. Říkal, že jí dělají krásné nohy. 

A taky na to, jak je po něm hodila, když jí řekl, že se chce rozvést. S takovým klidem! Jak to mohl říct s takovým klidem? 

Včera je rozvedli, stačilo k tomu jedno stání. Neměli děti ani majetek. A tak během dvaceti minut bylo po všem.

Vyrazila vlastně oslavovat. Svoji svobodu, svoji volnost, svůj nový život. 

Jen nevěděla, že to bude tak těžký. Znovu se seznamovat, tancovat a přitom se dotýkat cizích mužských těl. Ta všude se rozprostírající nejistota. 

Za těch pět manželských let byla zhýčkaná, zpohodlněla. Byla na muže zvyklá, věděla, jaký je, co od něj očekávat. Ale teď zase absolvovat všechny ty vyčerpávající schůzky, muset se více malovat i strojit. Tak zoufale se jí do toho nechtělo. 

Jenže dokud bude myslet takhle, a dokud bude vzpomínat pořád jenom na manžela, nikdy znovu šťastná nebude. Dokud bude nosit ty střevíčky, nikdy se neosvobodí. 

A tak se zula. Ano, tady na Václaváku, o půl jedné ráno. Odložila je za podpatky do koše. Sedla si na nejbližší lavičku a loučila se, se svým mužem, se svým předchozím životem. Ráno, s prvními paprsky slunce už dokázala vidět, že něco krásného v budoucnosti na ni určitě ještě čeká. 

                                                           ***** 

Je ráno, chladno, už jsou teploty jen lehce nad nulou, podzim se začíná hlásit o slovo. Jde od Můstku nahoru k muzeu, jde do práce, nechce se mu, práce v obchodě ho nebaví a ke všemu v noci špatně spal. Nohama šoupe v listí, očima těká po okolí. Najednou se prudce zastaví, na odpadkové koši uvidí šedé střevíčky. Střevíčky na koši? Střevíčky s otevřenou špičkou a stříbrnými kamínky? Ne v koši, ale na koši! Naaranžované jako kdyby chtěly, aby si jich někdo všiml. Už k nim nakročil, aby je vzal do ruky, sám nevěděl proč. Pak si to ale rozmyslel, jde pozdě do práce, a co bude šahat na nějaký cizí boty. Nevšiml si schoulené mladé ženy o kousek dál na lavičce. Zrychlil krok. Neohlédl se. Už na šedé střevíčky s otevřenou špičkou, co volají o pomoc, zapomněl.