Zase zbývá posledních pár minut ze dne. Kostelní zvony se pomalu chystají to ohlásit. Je tu ticho. Je totiž konec června, a kdo nemusí, na koleji už není. Zkoušky má většina lidí hotový, inženýři už také odpromovali a mocně to v minulých týdnech zapili. Teď jen klid, jako před bouří. Jak příhodné, zrovna zaburácelo. Letní teploty se vrátily, a tak je potřeba se zchladit.
Možná, kdyby se hrál nějaký zápas s českou účastí, hokej, fotbal či aspoň tenis, hospody by se přece jen zaplnily. Ale takhle ne, jen ticho. A já se v něm ztrácím. Pracovat se mi – jak překvapivé – nechce, na knížku se nesoustředím, všechny nové časopisy prolistovány, hudbu nemůžu ani slyšet, na film nemám náladu, a o spánku nemůže být ani řeč. A tak bezcílně nic nedělám. Proklikávám sociální sítě, od Twittru přes FB, i na Google+ došlo, jenže nuda tam jako tady. A tak zadávám do vyhledávače jména amerických hereček, přidávám k tomu weight height, a pak se porovnávám. Jsem hubenější já nebo ona? Je to různý, takže jsem občas naštvaná, občas spokojená. Minimálně to alespoň pomáhá v potlačení chuti k jídlu. Však Katherine Heigl by si v půlnoci pytlík chipsů/čokoládu s mandlemi/zbylé dva studené kousky pizzy od oběda taky nedala.
Nejraději bych se šla projít. Nebo opít. Ani jedna varianta nevypadá zle. Jenže nepodniknu nic. Bude pršet a taky bych se takhle pozdě v noci venku bála, těch úchylů, co se skrývá ve křoví, raději nevědět, stačí tušit. Což o to panáka bych si dala, jenže tady jako na potvoru zrovna nic nemám. No nic, alkohol je stejně moc kalorickej.
Znovu projedu twitter, mrtvo. Na fejsu to samé, pár „vtipných“ obrázků či videí s ukňouranýma cajdákama. Za osm minut bude sobota. Už prší. Dvakrát se blýsklo. Hřmí, kdesi v dálce, neustále. Začíná tu být chladno. Natáhnu se na židli pro červený svetr, ten, co má rozbitý zip, takže ho musím přetahovat přes hlavu. Hned je to lepší. Znovu překontroluju mejl, i když vím, že žádný nový nepřišel, to by mi zapípal mobil, přečtu tva nové tweety, ale mám dost rozumu na to, abych fb už tentokrát vynechala.
Za minutu půlnoc. Slyším kroky, z pokoje nade mnou. Někdo se vrací předčasně z párty nebo byl v kině a po procházce za pusu na dobrou noc byl doprovoděn domů.
Jak chci začít nový den?
Měla bych udělat alespoň jednu věc. Potvrdit zítřejší, ha! Bim bam zvony zní - teď už dnešní, schůzku Petrovi. I když se mi na ní vlastně ani nechce. Tak dlouho jsem o jeho pozvání stála, a najednou mi na něm nezáleží. Potvrdím ji, půjdu, v těch červených minišatech, a budu okouzlující. Nebudu mu přece dělat ostudu, a sobě už vůbec ne. Doufám, že mne alespoň vezme do nějaké dražší restaurace. Ne, že bych jedla něco víc než salát (bez zálivky, samozřejmě), ale checkla bych se tam, a mohla bych o tom tweetnout, jen ať všichni vidí.
Znovu mejl, twitter, a zase i fb. Beru mobil, posílám tu textovku. Už mi zase začíná být teplo, co to je, vždyť teď jsem si svetr oblíkla. Projedu pár zahraničních fashion blogů, hned je půl druhý. Už bych měla jít vážně spát, nebo na rande budu mít zarudlý oči, a budu nevyspalá, a to teda ne. Nesmím vstávat taky moc dlouho, příprava taky nějaký čas zabere. A tak svlékám svetr a zavrtávám se do peřin. Tyhle probdělý noci jsou marný.
Žádné komentáře:
Okomentovat