Máme se dobře (?)

Tak moc dobře se máme. Tak moc jsme zhýčkaní. Říká si Lenka, když jde z obchodu. Na pravém rameni kabelku a plátěnou tašku s nákupem. V levé ruce igelitku od bot, ta obsahuje další potraviny. Pod paží balík s osmi rolemi toaletního papíru. Třívrstvého. S vůní konvalinky. Jedna role á 10 Kč. Tak moc dobře se mám. Tak moc dobře se máme, že se trápíme tím, čím vůbec nemusíme. Jako já. 

Lenka jde po chodníku, na kterém jsou poslední pozůstatky včerejšího deště. Je krásné ráno. A to muž prorokoval, že prší. Stačilo však, aby Lenka vstala z postele a otočila žaluzie a vykouklo na ně sluníčko. Bylo šest hodin, den začínal. Pro ně dva dnes o něco dříve než jindy. Lenka ranní vstávání moc nemusí, nejede-li se na výlet, do lesa na houby či ji nečeká nějaká jiná příjemná událost, ale dnes byla ráda. Stejně už nespala. A když je půl šesté a vy se nemůžete dočkat, až ten budík zazvoní, něco je špatně. A taky, že jo. 

Potopa

Už čtyřicet dva dní prší. Začalo to drobným deštíkem, jemné kapky osvěžující ztrouchnivělou zem. Ach, vláho, díky ti!

Po týdnu se to promění ve vytrvalé sněžení. Co uprostřed cesty mezi mraky a zemí ve vodu se beztak přemění.

Prší hustě, vytrvale, stále. Pořád, a čím dál víc.

Půda nasycena, nabobtnalá, už odmítá mít s vodou co dočinění. A tak ji k sobě nepustí. 

Voda přesto stále na zem dopadá. A hromadí se. Řeky plné, koryta se z břehů začínají vylévat. Žádné hráze tady nepomohou, lidé bláhoví! 

Cizí oslava

Liběna stojí bezradně před šatní skříní. Už třikrát se převlékla - nejprve do modrých šatů (ale ty měly velký výstřih), pak do kraťasů a růžové halenky (jenže tu by musela žehlit a to se jí nechtělo), a pak do dlouhých úzkých kalhot a tílka. Ani tato poslední varianta, kterou stále měla ještě na sobě, jí nepřišla dost dobrá. A ani vhodná. To opravdu nemá co na sebe? A už ji tlačí čas, za pět minut musí sjet výtahem dolů, nastoupit do autobusu, nechat se odvézt k metru a céčkem pak na Hlavák, kde má sraz s mužem. Liběna ze sebe stáhne kalhoty a k červenému tílku natáhne společenskou černou sukni. Kompromis. Ještě outfit (jak se moderně říká a Liběna to nesnáší) oživí červenými korálky, které jí před rokem půjčila Linda, a ona je ještě nebyla schopná vrátit. Kolik věcí se takhle rozpůjčuje, že se z nich stanou věci nakonec toho, co si je vypůjčil? Liběna bere ze skříně bílý rozpínací svetřík, na večer, až bude zima. Zapíná si páskové boty na malém klínku a zamyká byt přesně na čas, aby jí neujel autobus.

Gastroskopie

Kolují kolem toho zvěsti. Nevíte, do čeho jdete, ale tušíte, že to nebude nic příjemného. Bojíte se? Jistě, strach z neznámého je přirozený. Čeká vás gastroskopie.

Považuji se za vyšetřeními otrlého jedince. Biopsie svalu, CT, rentgeny, ultrazvuky, všemožné jehličky, infuze v těle. Propocené dny na JIPce, týdny na nemocničním lůžku. 

Ale stejně to byl zase zážitek!

Vzpomínka na ženu v Palermu

Je neděle. Ale není obyčejná. Jsme v Palermu. Již čtvrtý večer. V pět jsme se vrátily z pláže Mondello, na které dnes evidentně byly minimálně dvě třetiny obyvatel města. Bylo teplo, Linda se spálila a asi má i úžeh.

Pláž s dvoubarevným pískem. Centimetr od nás dým cigaret. Obklíčeny cizími pestrobarevnými ručníky. Skupinkou mládeže s třetinkovými lahvemi piva. Siciliánem, kterému vlna spláchla ručník. A i když neuměl slovo anglicky, pokoušel se o konverzaci. Úsměvné, ale únavné. Přecpaný autobus, který staví pouze na znamení, nás hodinu žvýkal a mačkal na cizí těla.

Vše jsme ze sebe spláchly studenou sprchou a snad i zajíme dobrým jídlem. Jsme v restauraci, ve které jsme byly i předevčírem. Jediné místo, kde nám zatím chutnalo. A taky je to tu hezký. Z ulice Vittorio Emanuele se zabočí doprava do úzké uličky Alesandro Paternostro. Sama restaurace je rozlehlá, ale nikdo v ní není. Projdete vchodem a jste v první místnosti, za ní následuje druhá a po zahnutí doleva třetí. Je to labyrint. Ještě vyjít schody, a ano ještě jedny, a konečně se ocitnete na příjemné zahrádce.

Ráno po Silvestru

Studená chodidla po podlaze, ťapy ťap, mlaskají. Nad nimi jsou vidět dva dny neholená lýtka, zbytek postavy zahaluje široká noční košile s fialovými kvítky až ke krku. Hnědé vlasy po ramena rámují unavený obličej Martiny. A to je ráno!

Ale ne obyčejné ráno, nýbrž první ráno prvního dne roku.

Je po silvestru.

A podle toho se Martina tváří.

Málo spala. Hodně jedla. Hodně pila.

A teď tu stojí.

Před bincem.

Nikdo jí nepomůže. Muž bude spát celé dopoledne, děti se vzbudí leda na oběd.

Ach jo.

Ale no tak Martino! Nový rok, můžeš začít znova, tak do toho! Do toho!!

Jo, nic jiného mi nezbývá. Vzdychne si Martina při pohledu na stolek v obýváku pokrytý umatlanými talíři s okoralými zbytky chlebíčků.

Popadne skleničky od půlnočního přípitku a jde do kuchyně. Postupně přenese vše. Nevábné zbytky sesune do odpadkového koše, zamaštěné nádobí svěří útrobám myčky. Zapne ji.

Monotónní zvuk mycího programu ji doprovází při pokračujícím úklidu. Srovnat gauč. Naklepat polštáře. Otřít zamaštěné sklo na stolku.

Zima. Martina odbíhá pro ponožky. Pomalu otevírá dveře do ložnice, muž spí zavrtaný v peřině jako ve spacáku. Kéž by i ona měla tak pevné spaní. Jenže nemá, přetrhne ho kdejaká myšlenka či záchvěv okenního rámu. 

Já a knihy v roce 2014

Podle mého diáře jsem vloni rozečetla a dočetla 110 knih. Kolik jsem jich rozečetla a nedočetla nevím. A stejně tak nevím, kolik mi z těch 110 přečtených zůstane v paměti. Některé určitě. A z těch vám tu pár uvedu:

Bilance 2014*

Napadl sníh a všichni na svých blozích bilancují. No, možná na to má vliv i to, že za dva dny letošní rok končí. Taky mám totiž chuť se zastavit a rekapitulovat a vytvořit si zároveň nové challenge, jejichž snaha o naplnění mě posune dál.

A jelikož muž odešel do kina na Hobita, mám i čas to provést.

Tak hurá na to!

Můj letošní advent

Balím bárky. Pro muže. Křivě a zubatě stříhám balicí papír. Vím, že by se to muži nelíbilo. Ale mne to takhle baví. Hrát si. Nerozmýšlet. Dělat to špatně, ale po svém.

Ani cukroví není pro mne. Včera muž tvořil dva druhy - kuličky z marcipánu a kávová zrna. Po chvíli mojí snahy pomoci, jsme se mlčky dohodly, že budu dělat jen pomocné práce. Nejsem na tohle šikovná. Možná hlavně proto, že mě to nebaví.

Ale advent mě baví. Procházet se stánky na trzích. Ochutnat od babči různé druhy sušeného ovoce. Koupit od čarodějnice zlaté prasátko. Odmotávat to pocukrované těsto, které je tak nechutné, až je dobré - a je to taky jednou za rok. A pak jet tramvají, kde maminka malému děcku říká: Ty jsi ale trdlo! Náhoda? Nikoliv! Život. A příběhy. A prolínání. A pozorování. A naslouchání.

Jana v adventu

Blíží se Vánoce, oslava narození a Jana myslí na smrt. Prochází každým dnem houstnoucími davy v uličkách supermarketů, trpí a vybírá dětem adventní kalendáře, aby mohly odpočítávat příchod Ježíše Krista, na což kašlou, jen se strachujou, aby pod stromkem byly naježeny všechny dárky, co si sepsaly do dopisů Ježíškovi, které už před čtrnácti dny ze svého místa u okna zmizely. Když Jana ty dopisy rozbalila, vypadl z nich na ní smutek. Chtěly toho tolik! A samé materiálnosti! Kde je její dětství, kdy se s bratrem odvážili napsat si o jeden dárek, a pak hlavně o zdraví celé rodiny? Kde je její dětství? Kdyby Petr, její muž, byl alespoň k něčemu a pomohl jí, ale to on ne, nikde po krámech courat nebude, nic na internetu objednávat taky ne. K čemu toho Petra vlastně má? Jen třetí dítě na starost.