Nemoc

Nemoc I.

Svůj úděl si na ramenech nesu

Podlamují se mi z něj kolena

Jak dlouho to ještě snesu?

Až do konce svých dní

Každý mi odpoví

Tak proč se třesu

Když nic nezměním?

It‘s complicated

září

Klikal celý večer na ikonku obnovit stránku, každých pět minut snad, věděl, že se chová směšně, ale nemohl si pomoci. Nechápal to, přece spolu začali chodit, už před dvěma týdny, a ona svůj profil stále neaktualizovala. Proč? On to celý natěšený udělal hned ten večer, co se vrátil z jejich prvního oficiálního rande, kde se ukázalo, že jsou teda spolu, že jsou pár. 

Je jim spolu dobře, ale tohle mu vrtá hlavou. Nechápe, že světu nechce ukázat, že je s ním. Copak se za něj stydí? Přímo se jí na to nezeptal, spíš tedy tak trochu oklikou. Nadhodil to na jedné z dalších schůzek, že si změnil status. A ona jen přikývla, snad s náznakem lehkého úsměvu, ale nic neřekla. Tak se zeptal a co ty?, ona řekla, že asi ne, že to tak neprožívá, ten internet a tak. No vypadalo, že je jí to opravdu jedno. Tak to nechal být, už se k tomu nevracel. Vždyť to není důležité, že ano.

Ale facebook přece používá! Komunikují přes něj, píší si na chatu, lajkuje jeho statusy a fotky, jen ten svůj vztah nepřiznává. Každý den to kontroluje, a ona pořád nic. Za tím něco musí být!

Mandarinky vs. pomeranče

Koupím mandarinky, máš chuť na pomeranč. Přinesu banány, dal by sis avokádo. A takhle je to pořád. A se vším. Nejenom s jídlem, s námi, naší prací, naším životem, našimi dětmi, naším bydlením. Nechceš, co ti nabízím.

Nedokážu poznat, po čem toužíš? Nebo schválně požaduješ zrovna nesplnitelné?

Proč žijem, tak jak žijem. Průměrně, jako každý druhý. Nudně, a to je chyba. Nemastně neslaně. Dny nám protékají mezi prsty jak voda rybářskou sítí.

Zimní

Za okny chumelí
padají bílí andělé
netuše, že po dotyku
země jejich duše
rozplyne se

Spousta jich takhle
za oběť padne
pak mráz smiluje se
příští andělé
co na zem usednou
už zůstanou

(bez názvu)

Ranní

ranní probuzení
očních víček otevření
teď, teď to začne!
nový den,
jak jen my ho prožijem
snad užitečně

(bez názvu)

Černí ptáci 

černí ptáci usazení
v holých větvích
unavených stromů
pohlížejí shora dolů
na to naše lidské
každodenní pinožení

(co si o nás asi myslí?)

------------------------------------

Co jsme než

co jsme než směs
krve, kostí a žláz

pár orgánů snad
přihodit k tomu

nemyslíme-li
necítíme-li
nic k tomu

jsme pouhou
dutou ulitou

která vysychá
na troud

až se rozpadne
v prach

Nedělní výlet

Opakování. Proběhlo to minulý týden, za týden se to stane zas a ani dnešek není výjimkou. Nedělní odpolední výlet. Povinný pro všechny členy rodiny, bez ptaní, zda chtějí či nechtějí, prostě musejí.

Táta řídí, už netrpělivě sedí v autě, za chvíli zatroubí, naštvaně, že měli vyjet ve 14:00 a to už bylo prosím pěkně před pěti minutami, klakson, klakson, klakson troubí. Máma domývající nádobí a narychlo balící malou svačinu sebou, ještě udělat šťávu do láhve, kapesníky přibalit a snad máme všechno.

Tři krátké krát tři (+ bonus)

Potřebuji mlčet
A přitom
Být slyšet
...............
Slyšíte mne?

Teď

jediná chvíle, kterou mám
budoucí možná nenastane
co bylo, to už šlo dávno spát

zbývá jen ta přítomnost

přesto žít ji nedovedu
věčně strachu podlehnu
co by kdyby jaksi a proč