Moje festivalové vteřiny

Výběr z výlohy

Stáli před výlohou. Ve výloze lázeňské oplatky. Na tucet druhů jich tam bylo. S příchutí višní, koňaku, kávy. Klasické oříškové, vanilkové, čokoládové. Variace kombinací, které lákaly. Variace kombinací, které děsily. Které vybrat?

Otázka, kterou dvojice před výlohou řešila. Hlavně tedy on, jí na tom zas tak nezáleželo.

Bylo teplo, brzké odpoledne. Byli unavení po třech profilmovaných dnech. Dnes neděle a návrat domů. Tak ještě koupit nějaké ty oplatky. Které vybrat?

Otázka, kterou dvojice před výlohou řešila. Takhle z tohohle města nikdy neodjedou, myslí si ona. Není naštvaná, netrpělivá. Naopak si to spíše užívá. Baví se. Vždyť je krásně, volný den, a on ji drží za ruku.

Pořád na začátku vztahu jsou. To jednoho těší i stání před výlohou.

Vkročili do obchodu. Některé vyberou.

Philipův obyčejný den

Byl to den obyčejný. Stejně nudný jako včerejší noviny. Nikoho nezajímalo, jak ho Philip prožívá. Na oplátku, dlužno říct, zase Philipa nezajímalo, co se ve světě děje. Umřel-li papež, zastřelili-li prezidenta či vybuchla sopka, nic z toho Philip neví a nedozví se. Nemá televizi, internet si taky nezavedl. Noviny nekupuje, rádio má rozbité. Takže celý den prožívá jen sám se sebou. Provádí každodenní rutinu.

Vstane v osm patnáct, když jeho spolubydlící odejde z bytu. Vezme ze skříně povlak od polštáře naplněný drobnými kusy špinavého prádla z uplynulých čtrnácti dní, a jde do koupelny. Postupně vytahuje trenýrky, trička, tílka, košile a hází je do pračky. Provádí to se stejným zaujetím, jako mág, když vytahuje králíky z klobouku. Philip se opravdu soustředí, snaží se si vybavit, kdy je měl na sobě, kde v nich byl, jaký den na tom konkrétním černém nátělníku ulpěl. Když je pračka dostatečně naplněná, zastrčí poloprázdný povlak pod umyvadlo, dneska to vypadá na ještě jednu várku, musí prát častěji, slibuje si, jako pokaždé.

Noci bezmoci

noci bezmoci

svíce nehoří

v oknech se nesvítí

neživí

jsme a zůstaneme

nepomůže nám

nic a nikdo

ani bůh

voskoví paňáci

zlatí sněhuláci

nemáme nic na práci

jen se po trávě válíme

(jen tu trávu hulíme)

*********

Pan Sněhulák

"Janičko, zlatíčko, vstávej. Padá sníh, ať to neprospíš!"

Marta budí svoji pětiletou dceru jemným třesením. Nevědomky se u toho usmívá. Jak  by taky ne, když je tak krásná v tom svém růžovém pyžámku s medvídky. Její zlatovlasá princeznička.

Jana se začne vrtět, těžko otvírá slepená víčka, ale jakmile pohlédne na maminku, usměje se. A když pochopí, co jí to maminka říká, vykřikne, rychle vyskočí z postele a běží k oknu. Chytí se parapetu, stoupne na špičky a valí oči. Páni, to je všude bílo! Konečně se dočkala, padá sníh!

Po kůži

lehce po kůži mě hladíš

do hlavy nemravné myšlenky nutíš

takhle jsem si to představovala

tvoje dotyky, naše těla, vůně večera

jedna svíce mihotavá

Psala bych, psala o lásce

Psala bych, psala o lásce

Kdybych to svedla, psala bych o ní.

Jenže to neumím, a stejně,

To se musí prostě zažít.

Tu bolest při loučení

Tu sladkost pus

To chvění při hlazení

Proč bych tedy psala, psala o lásce

Když každý ví, že  je to nádherný.

Bláznivka v rose

brodím se travou

plnou rosy, co studí do chodidel

v ruce boty, na hlavě klobouk

a v srdci

a v srdci

lásku k tobě jedinečnou

Spadané listí

"Petro, jsi to ty?" zeptal se váhavě mužský hlas.

Petra se automaticky otočila za oslovením. Před ní stál Honza. Honza Smetana. Narozdíl od něj ho poznala jistě hned. Navzdory vráskám u úst a kulatější postavě než si pamatovala z dětství. 

"Honzo! Ahoj. Kde se tady bereš?" konečně se trochu vzpamatovala. 

"Jdu navštívit známé." řekl neurčitě a přendal si aktovku, v které cinkla láhev, z jedné ruky do druhé. "A co ty tady provádíš?" dodal po malé odmlce.

Teď to Petře došlo! Stojí tady před klukem, do kterého byla před dvaceti lety zamilovaná. A vypadá příšerně, jen vyběhla na ulici ve starém svetru dětem nasbírat nějaké listí. Panebože, to ale musí mít ránu. A zrovna před ním!

Lehce zakroutila hlavou. Co blázní, vždyť od základky uběhlo tolik vody, a je vdaná, a má Lenku a Jitušku, tak co blázní?

"Ale děti potřebují na výtvarku nějaké lupeny, tak jim je hledám."

Honza se usmál.

"Není jim dobře, jinak by si je nasbíraly samozřejmě samy." Proč má potřebuje je obhajovat? Vždyť to Honzu ani nezajímá.

A taky, že ne. Honza mrkne na hodinky. "Musím už běžet." A nepřesvědčivě dodá:" Rád jsem tě viděl."

"Já tebe taky. Ahoj."

"Ahoj."

Honza jde svižným krokem, než se stočí v myšlenkách na svoji vdanou milenku, ještě chvíli myslí na Petru - stejně šedá myš jako kdysi.

Petra zatřepe hlavou, najednou ani neví, zda se jí to zdálo nebo tady Honza vážně byl. Ohne se a zase se probírá barevnými listy.

Cukrárna

Stíratelné ubrusy

na plastových stolech

v průhledném kelímku 

želé jahody

šlehačka ze spreje

jíme umělohmotnou

bílou lžičkou

až dojíme, vše se

vyhodí, utře

odejdeme

jako bychom tady

ani nikdy nebyli

to je ta dnešní

rychlá a umělá

moderní doba

Dopis po letech

Žiju tu už pět let sama. Každý den je stejný. Vzpomínám na tebe. Vím, šlo o obyčejný rozchod, jaký se lidem stává denně. Přesto se z něj nedokážu vzpamatovat. Já! Takový paradox. Vztah jsem ukončila já, to já se rozešla s tebou, to já ti sbalila kufry, a ano, to jsem byla já, která teatrálně vyhodila tvoje trenýrky z balkónu. Dodnes si myslím, že to bylo dobře. Ne ty vyhozené šaty, za to se omlouvám, ale náš rozchod. Nehodili jsme se k sobě, trápili jsme se.

Přesto není jednoduché dál žít v prostorách, které jsme zařizovali spolu. Připomínají mi tolik věcí; společné večeře, deštivé soboty v posteli; nejvíc mi tě připomínají věci, které tu nejsou - křeslo s šíleně hnusným hnědým potahem, co stávalo v pracovně, prázdná polička v koupelně, na které jsi měl svoje kolínské, bože, jak já ty vůně zbožňovala.