Stránky

2011/03/30

Já a Fulghum

V těchto dnech se na knihkupeckých regálech objevila nová knížka Roberta Fulghuma. Už teď to vidím. Bude léto, já si lehnu na zahradě do křesla pod třešeň a budu číst. Opravdu se na ni těším, protože vím, že autor mne nezklame. 

Jeho knížky, jeho pohled na svět jsou pro mne strašně důležité. Vždycky jsem byla spíše pesimista. Rozhodně jsem nenosila růžové brýle, ani občas. A pak  ke mně přišel Fulghum a objevil pro mne něco nového. Radovat se z maličkostí, bavit se za všech okolností, v každé situaci hledat něco zajímavého a odnést si to. 

A tak mi to nedá nezavzpomínat na jeho vstup do mého života. První knížka, kterou jsem od něj četla, byla Možná, možná ne. V té době mi bylo už skoro dvacet. Byla jsem pořád strašně nervózní, věčný uzlíček nervů. Škola, rodina, přítel. Prostě klasika. A já ho teď objevila! Ale lepší později nežli vůbec (dá se vůbec spočítat, kolikrát za život tuhle frázi vyslovíme?). Začala jsem ho číst, říkala si, to je hezké. Bylo to zajímavé, bavilo mne to. Takže když jsem šla příště do knihovny, půjčila jsem si od něj další knihu. A zase ráda přečetla a odložila.

Ale pak se to stalo. Nevím jak, nevím kolikátého bylo, či který měsíc. Ale ten moment si pamatuji přesně. Byla zima, všude plno sněhu a já šla do školy. Trasou, kterou jsem chodila už přes deset let - ráno tam, večer zpátky. I tentokrát to vypadalo na normální cestu. Ale najednou něco bylo jinak - podívala jsem se na strom, jehož větve se prohýbali pod tou bílou nadílkou, která se rozhodla zrovna tam usadit. A já to najednou viděla, tu krásu. Tu jednu jedinou větev v celé dokonalosti. 

Asi je to nepopsatelné, i když se vážně snažím, tak to zkrátím. Od tohoto okamžiku se dívám na svět pozorně a s doopravdy otevřenýma očima. Snažím se nepřehlédnout sebemenší drobnost. A veřte mi, když k životu začnete takhle přistupovat, změní vás to. VY se změníte. Nalézáte v životě více potěšení, zábavy, toho dobrého. Navenek začnete působit veseleji než dosud.

Od té doby uplynula více než jedna pětiletka mého života během které jsem načetla vše, co od Fulghuma vyšlo. Jeho knížky jsou v podstatě pořád stejné, stejně dobré.

Fulghum mne naučil vnímat tu neuvěřitelnou rozmanitost a krásu, která je obsažena ve všem. Život je těžký a nemáme ho od toho, abychom byli štastní. Právě proto je důležité si ty prchavé a malinké okamžiky toho dobrého umět najít, rozpoznat a nepropást.

Proto je literatura důležitá, obohacuje nás - a snad nám dokonce zlepšuje život. Pokud jí to dovolíme.

4 komentáře:

  1. Ahoj,
    nic jsem od Fulghuma nečetl, ale již delší dobu po něm pokukuju. Doporučila bys mi nějakou knihu od něj? Se kterou mám začít?

    OdpovědětVymazat
  2. Nejznámnější je určitě Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce. Takže třeba tou, nebo některou z těchto: Ach jo; Možná,možná ne; Už hořela, když jsem si do ní lehal.. Všechny jsou v podobném duchu, krátká zamyšlení. A pokud se ti zalíbí(jakože věřím, že ano:-), tak si určitě najdeš cestu i k těm dalším. Jeho třídílný román Třetí přání je také výborný, ale ten bych si nechala asi až na později. Myslím, že pak si ho více vychutnáš:-)).

    OdpovědětVymazat
  3. Napadlo mě, že když člověk vnímá krásu v každé maličkosti, unikají mu potom ty podstatný věci. Ale taky to záleží na tom, jak moc je tímhle postiženej. Pokud dopadne jako Fulghum a dá svoje děti do děcáku, či nejde na pohřeb vlastním rodičům a potom se rozplývá nad krásou světla odraženého od kaluže, už je to trochu divný, vlastně ne...je to úchylný. Fulghum mi připadá trochu jako takovej Emil (chápej, čili O výchově). Moc pěkně píše, ale v kontextu sám se sebou, toho vlastně moc neřekne. Promiň,nemám ho ráda. Ale zas mám docela ráda Coelha, takže už radši držím hubu, haha. Píšeš skvěle, začínám tě sledovat. Měj se hezky, Adriana.

    OdpovědětVymazat