Myslím ale, že všechny tři víme, že už to průšvih je.
Stačila chvilka a z prima houpání se stala tahle tragédie - došlo k namotání Martiných světle hnědých dlouhých vlasů na provaz houpačky. Taky by mohla nosit gumičky. Co teď s tím?
Martinina hlava je skloněná, aby ji to zbytečně netáhlo, brečí a z nosu jí teče nudle, hodně vlasů jí spadlo do obličeje, kde se ihned přilepily. Vypadá to směšně, a taky se mi chce smát, ale nesměju se, vím, že máme problém. A taky to asi musí bolet. Ještě že jsem se nešla houpat první, to bych tam teď trpěla já. Škoda, že nešla Sára, ta má krátké vlasy, té by se nemohlo něco takového stát. A my jsme si teď mohly v klidu dál hrát, možná už pohoupané, třeba s panenkami na svatbu.
No co se dá dělat, musíme to nějak vyřešit.
Rozmotat to nejde, zkoušely jsme to obě, já i Sára, výsledkem bylo, že se Martina ještě více nahnula k provazu, přitáhly jsme ji ještě více vlasy k houpačce.
Musíme vymyslet něco rychle, jinak to bude fakt malér, za půl hodiny musíme být na obědě. A já to mám daleko, čeká mne běh přes celý rynk, a pak ještě se vydrápat do kopce, až tam bydlí babička.
Sára bydlí tady, proto tak řeší Martinin křik. Naštěstí její babička nosí naslouchadlo, které jí Sára rána zapomněla zapnout, a ona si toho, jak soudíme z hlasitosti rádia, které proniká až sem na dvůr, nevšimla. Takže ono moc ani nehrozí, že by nás zaslechla. Ale člověk nikdy neví.
A Martina? Ta bydlí hned vedle Sáry. Její babička s tou Martininou jsou nejlepší kamarádky, obden se navštěvují a popíjejí kafíčka, u toho jedna háčkuje a druhá plete. A hlavně tedy pořád povídají o sousedech, o cenách v obchodech, kdo umřel a tak pořád dokola. Nejvíce je ale spojuje společné pomlouvání předsedy JZD, toho nesnášejí obě. A tak si vždycky hezky notujou, když si vykládají, co zase zvoral a že byl pokáranej z vedení.
„Nůžky!“ Dostanu skvělý nápad. Potřebujeme nůžky, odstřihneme to.
Martina konečně přestane popotahovat a zmlkne, je v šoku. Sára taky. Všechny víme, jak jsou pro Martinu její vlasy důležité. Ale co jiného můžeme udělat? Nakonec holkám nezbývá než se mnou souhlasit. Nedá se nic dělat, bude se střihat.
Úkolem sehnat nůžky je pověřena Sára. Protože tady bydlí, a tak nebude divné, když půjde domů, kdyby ji babička spatřila, řekne, že potřebuje na záchod. Taky jako jediná ví, kde má babička šití.
Sára trochu otálí, nechce se jí nějak, až ji musím popostrčit. Copak nechápe, že nemáme čas? „No tak jo, já už jdu.“ Šourá se Sára k vchodovým dveřím.
Ježkovy voči, co tam ta holka dělá tak dlouho. Netrpělivě klepu nohou do písku. Martina si začne stěžovat, že ji děsně bolí za krkem, co když se už nenarovná a bude pořád chodit s hlavou nakřivo? Strachuje se.
„Ty jsi ale blbá, to nic není, jen křeč, to pak zakroutíš krkem a bude to pryč. A nech toho pofňukávání.“ Vyjedu na ni zhurta, jsem hnusná, protože mám sama srdce v kalhotách, a nemám potuchy, jak tohle dopadne, ale zdá se, že můj přístup zafungoval a Martinu trochu uklidnil. Tak alespoň, že tak.
„No konečně!“ Zvolám, když zpozoruju pohyb kliky a následně Sáru vycházející ven. „Máš?“
„Jasně, mám je, ale snadný to nebylo.“ Sára se snaží potlačit vítězoslavný úsměv a chce od nás slova uznání. Ale na to není čas.
„Kdo bude střihat?“ Ptám se, i když vím, že je to na mně. Ale co kdyby se Sára odvážila.
„Já je přinesla, takže ty Kájo.“ Takže neodvážila.
Beru nůžky do ruky, prohlížím si je. Jsou velké, těžké a celé rezaté. „To jsi nemohla vzít nějaké lepší? Co když nebudou střihat?“ Sára našpulí pusu, vypadá jako ropucha, pak všechen vzduch vypustí, zní to jako ucházející balónek a povídá: „Jaký byly takový jsem přinesla.“
Přistoupím k houpačce, Martina zpozorní, zase natahuje do breku. „Hlavně nebul zase. A nehejbej se, ať tě nestříhnu do ucha.“ Marťa se promění v sochu, otevřu nůžky a střihám. Spíše pižlám, protože jsou děsně tupý. Ale nějak se povede, Martina vyskočí z houpačky, hází hlavou ze strany na stranu, a usmívá se. My se Sárou taky. Dokázaly jsme to! I bez pomoci dospělých. A hlavně nebude žádný průšvih. Radujeme se.
I přes radost k nám dolehne zvonění kostelních zvonů, zpozorníme, ano odbíjí už poledne. Honem, honem, musíme domů. Rychle vyběhneme s Martinou ze dvora, ještě se otočíme na Sáru, zamáváme, a každá míříme ke své babičce.
Celá udýchaná doběhnu, vlétnu do dveří, Babí já mám takový hlad, tak si umej ruce a pojď jíst Karličko. Babiččina bramboračka, mlaskám, abych dala najevo, jak moc mi chutná, babička se směje, mám radost, když jí rozesměju, a tak se taky směju, navíc mám dobrou náladu, jak mi odlehlo, že jsme to s tou houpačkou zvládly.
Dojíme, začneme sklízet špinavé talíře, napouštět dřez, aby se hned umyly a do toho náhle vpadne siréna. Sanitka. „Rychlá,“ řekne babička, „ke komu asi jedou.“ Stoupneme si k oknu a díváme se. Ale to přece! Zastavují před Sářiným domem. Co se mohlo stát?, děsíme se, a rychle tam pospícháme, uprostřed cesty se babičce vytrhnu, je moc pomalá, a běžím před jejich dům.
Tomášek, Sářin malý bráška, celý od krve, nakládají ho na nosítka a do auta, a s houkáním odjíždějí. Chaos, ale po usazení prachu rozvířených při startování, se situace trochu uklidní, a tak Sářina babička vzlykavě vypravuje: „Nevím, co se stalo, houpala jsem ho na houpačce, že když mohly ráno holky, on chce taky, že už tak malý není. Tak jsem ho do ní vysadila, a třikrát odstrčila a pak praskl provaz a on vypadl, byl to mžik, najednou byl na zemi, Maruško, a já nevím, jak se to mohlo stát?“ Teď už Sářina babička brečela úplně. Moje babička ji vzala kolem ramen a vedla do chalupy. „Boženko, to bude dobrý, jsi v šoku, udělám ti čaj, není to taková výška, víš, co říkal doktor, asi jen zlomený nos a možná lehký otřes mozku.“ „Jak já to jen vysvětlím mladejm…“ A vešly dovnitř.
Byla to moje chyba, že jsem nastřihla s vlasy i lano. Jak jsem si toho mohla nevšimnout?
Zase jsme stály my tři holky, Sára, Martina a já, u houpačky, co teď visela nakřivo. Mlčely jsme. Co bychom taky povídaly. Tohle je opravdickej průšvih.
Žádné komentáře:
Okomentovat