Mrtvola

Můj život nestojí za nic. To jsem si myslela, když jsem byla živá, a přála si být mrtvá. Tak teď jsem mrtvá, a povím vám, nemám pocit, že by se to nějak zlepšilo. Asi jsem holt ten typ, co je nespokojenej vždycky. Znáte to, takový ty kyselý ksichty, co se hádaj o korunu v samoobsluze, nadávaj na vyžrané politiky, na rozjívenou mládež, na špatný počasí, na bolavá kolena, prostě na všechno. Kdyby mi bylo dopřáno zestárnou, myslím, že by se ze mne takováhle babka, co v tramvaji holí šťouchá do druhých, ale kampak mladej, hezky dejte přednost, taky stala. Nu, už se to nedozvím.

Za života jsem se dost nudila. Po probuzení jsem dlouho ležela v posteli a snažila se najít nějakej důvod proč vstát. Zpravidla jsem nepřišla na nic, a tak až když se z nutkání k močení stávalo mučení donutilo mne to odhodit přikrývku a zaplout do přezůvek.

Člověk by si řekl, že když přijde mezi lidi, bude to lepší. Nebylo. Seděla jsem v předposlední řadě přednáškové místnosti, koukala na metr padesát vysokého profesůrka s nemoderními brýlemi, jak vtipně skáče kolem tabule a píská do mikrofonu. Sedávala jsem si takhle dozadu, i když to znamenalo, že jsem skoro nic neslyšela, a s mojí krátkozrakostí taky neviděla, protože mne bavilo mít přehled. Vidět celou poloprázdnou učebnu, vršky hlav skloněných nad sešitem či notebookem, což bývalo častější. Nejzábavnější bylo pozorovat právě ty hlavy. Jak kdo má učesanou pěšinku, támhle ten kluk gelem pečlivě vytvarované bodlinky, holka v růžovém svetru trojbarevný melír na velmi řídkých vlasech, chudák, jak kdo ji naklání, více doleva či doprava.

Když takhle pozorujete často tyhle temena, co se tu pokouší vesměs úspěšně předstírat zájem o vzdělání, všimnete si, kolik je dneska mladejch kluků holohlavých. Dvacetiletí chlapi a už jsou bez vlasů. To přece dříve nebývalo. Stačí se podívat na fotografie prarodičů či na dobové filmy. Proč tomu tak je? Odpověď jsem nikde nenašla, ale geny a změny ve stravování pravděpodobně by mohly být příčinou. Ale stejně je to zvláštní.

Nejde o to, že by mne studium nebavilo. Antropologie je jistě zajímavý obor, a asi si dovedu představit, že bych se tím živila do konce života (tak povolání už teď zrovna taky řešit nemusím, chacha), problém byl v tom, že mne to bavilo moc málo. Neměla jsem to zaujetí, tu fascinaci oborem. Protože jsem vždycky byla taková nemastná neslaná, nic mne nezajímalo, nic mne ale ani nebylo vyloženě protivné, těžko a zároveň snadno se vybíraly vysoké školy. Mohla jsem zkusit přijímačky na cokoliv, a pravděpodobně bych uspěla, ale co tedy vybrat, když mne to k ničemu netáhne? Tak nakonec ta antropologie. Odstudovala jsem bez obtíží dva a půl roku. To je asi všechno, co by se o mém studiu dalo říct. Ani profesoři by o mne neřekli více, testy jsem napsala dobře, práce odevzdala ve slušné kvalitě, jinak bez povšimnutí proplouvala.

Možná byl problém v tom, že jsem se nedokázala spřátelit s ostatními studenty. Nestála jsme o to, nezajímali mne oni ani jejich hospodské sleziny. Samozřejmě, že zkoušeli zapojit mne do své party, leč po mém opakovaném otráveném výrazu, to brzo vzdali.

Když jsem měla den naplněný přednáškami a semináři, stěžovala jsem si, že mi výuka zabírá šíleně času, a nemám čas psát práce a už vůbec ne volno na knihy, kino, procházky, relax. Jenže co jsem dělala, když jsem měla volný den? Proležela ho v posteli, prosledovala detektivními seriály, a nudila se. Jak šíleně já se nudila! Tak proč jsem nezačala něco dělat? Nešla si zaběhat či na výstavu? Na to jsem byla moc líná.

Líná a nudná. Tak to jsem já. Těší mě.

Už je to čtrnáct dní, co mne to auto na přechodu srazilo. Čtrnáct dní, co jsem na druhé straně, stále si chodím po světě, protože nepadlo rozhodnutí, kam mne umístí. Moc lidí teď umírá, nestíhají to odbavovat, a tak logistika trochu vázne. Takže chodím stejnými ulicemi, jako dřív, jediný rozdíl je, že mne nikdo nevidí. V co se můj život změnil? V neživot. Já vím. Přidáním záporu získáme opak skutečnosti. Obsah se ale nezměnil. Stále se toulám, stále stejná nespokojenost. Byla jsem naivní, když jsem si myslela, že po smrti to bude jiné, lepší.

Že vám něco v tom mém vyprávění chybí? Ale prosím vás! Vždyť o té nehodě není co vypravovat, ale když na tom trváte, tady to máte:

Jdu přes přechod, rozhlídnu se jen letmo, auta si nevšimnu, řidič fiatu punto jede předepsanou rychlostí, zasvítí mu do obličeje sluníčko, přivře oči, na dvě vteřiny, a ty dvě vteřiny pak chybí v brzdné dráze, to je všechno. Pak už jen náraz a jsem odhozena tři metry stranou. Letíte vzduchem a dopadnete, to trochu bolí, hlavně jste taky v šoku. Jinak to není velká bolest, jako třeba když vám vrtají zuby, spíše taková tupá, uklidňující, navíc se za chvilku dostaví bezvědomí, takže jestli vás něco podobného čeká, tak se vlastně ani nemusíte bát.

A pro ty, co si potrpí na fakta, doplňuji časový údaj: 2. 3. 2012 v 9:38 minut.

Tak snad už jste spokojeni.

Jsem průhledná. Nemám kosti, krev mnou taky neteče, svaly taky nejsou, na čem by ostatně drželi. Jsem jen takový obrys. Vypadám stejně, jsem stejná, a přitom nejsem, jsem jiná. Prý se po smrti přichází o city. Nevšimla jsem si, znamená to, že jsem už za života byla bezcitná? Vysvětlovalo by to spoustu věcí. Třeba proč mne nedojímala videa z YouTube, která všichni pořád dokola rozesílají mejly, co je tak k rozněžnění na koťátku hrajícím si s provázkem? Mne tyhle mejly akorát otravovaly.

Jediná věc mne na mém odchodu mrzí, jedna jediná. Máma. Vidět ji, jak je skloněná nad mým mrtvým tělem, to nebylo zrovna lehký. Ale snad to zvládne. Má ostatně Oskara, přítele, který ji pomohl dostat se z druhého rozvodu. Vím, že se o ni postará.

No dobrá, jako mrtvá, bych asi měla mluvit pravdu, viďte? Tak já se vám přiznám – ještě jedna věc mne štve - že neuvidím nový díly Castla!