Balíček kapesníků

Dvě knihy a čokoláda. To mne zaujme, a proto se podívám, kdo u toho takto obloženého stolečku sedí. V kavárně je poloprázdno, je brzké odpoledne, lehce po druhé, ale působí to tu večerním dojmem, na nebi se nakupily velké mraky, a chystají nám nasypat trochu sněhového přídělu, takže je tu šero, a protože je odpoledne, všechna světla nejsou rozsvícená, šetří se asi i tady, ale tahle kavárna je můj druhý domov, chodím sem minimálně každý druhý den, ale o to tu teď neběží, teď nás přece zajímá ta dívka.

Ano, dívka tam seděla. Celá v černém, na nose brýle s výrazně silnými obroučky, opět v černé barvě, když jste se na ni podívali, viděli jste brýle a až pak ji, ale tím neříkám, že by jí to neslušelo, jen, že ta skla jsou výrazný prvek, kterého si všimnete, proto si je asi taky vybrala. Takže, celá v černém, nebo alespoň košile taková byla, nohy schované pod stolkem, moc jsem neviděl, nechtěl jsem ji tolik okoukávat, i když byla začtená do třetí! knihy, kterou držela v rukách, zvláštní ruce, úplně bílé, křehké, připadalo mi, že tu knihu snad nemůžou ani udržet, chvěla se jí zápěstí, ale stejně by si mne nevšimla, byla opravdu začtená, obsluha by mohla, a já nejsem rád středem pozornosti, nebylo by mi to milý, měl bych se už někam posadit.
 

Zaujala mne, i když působila docela obyčejně, ale co naplat, už jsem se na ni musel přestat jen tak bezdůvodně dívat, a tak jsem se jal otáčet na druhou stranu, blízko nekuřácké části, k mému oblíbenému stolku, který byl dnes taktéž volný, když jsem si všiml, že odkládá knihu, a celá se třese, v kabelce co má po levém boku začne lovit balíček kapesníků, poměrně rychle se jí to podaří, problém nastane s jeho otvíráním, jak se chvěje, třepotá jak pápěrka ve větru, nedaří se jí to, co ji rozrušilo, ještě před chvíli měla její ústa neutrální výraz, úzká vodorovná čárka, značící soustředění na text, co asi čte, že ji to tak sebralo, škoda, že nevidím, na přebal knihy, přiznám se, že to byl ten hlavní impuls, proč jsem k ní přistoupil, vlastně jsem o tom nepřemýšlel, automat převzal velení nad mými činy, a s dovolením jí vzal kapesníčky z ruky a bez nesnází je otevřel a jeden vytáhl a podal jí ho.

Byla lehce zaražená, ale vzala si ho ode mne, spolu s nyní již načatým balíčkem, a poděkovala mi, vysmrkala se, osušila oči, nakonec poprvé zvedla hlavu, aby se na mne podívala, doteď mohla vidět jen hnědé polobotky a černé nohavice kalhot, zvláštní pohled, soustředěný, snad studovala každý centimetr mého obličeje, každou rýhu, vrásky kolem úst i očí, připadal jsem si, že jsem se ocitl ve vyšetřovací vazbě a zlý policista na mne míří rozsvícenou lampou, ve filmech to tak alespoň bývá, ale kdo se dneska takhle dívá?, nedávala na sobě nic znát, ale nadšená z toho co vidí být nemohla, nikdy jsem nebyl krasavec, a ani přibývající roky a vrásky, tomu nenapomohly.

To jak mne studovala, mne zarazilo, a upoutalo, už tuplem se mi od ní nechtělo odcházet, jenže jak se zde zdržet, když ona mezitím už odvrátila tvář, snad už ani neví, že tu ještě stojím, popíjí ze šálku a vypadá to, že se navrátí ke knize, už ji bere do ruky.

Na okno dopadají velké a tiché vločky bílé dokonalosti, je jich deset tisíc, a ještě jednou tolik. A bude víc a víc. Tiše se přilepí na sklo, podívají se na mne, jak tu nerozhodně stojím, to je snad můj životní úděl, a pomalu sjíždějí k parapetu jako tichá výčitka mé nehybnosti, však hned jejich místo zaujme další vločka, a zase na mne hledí a sjíždí pomalu dolů, a další přistane na okně...

Nezbývalo mi než ji oslovit, nebo odejít, nebo zůstat stát jako solný sloup, dokud mne nevynesou. Opět asi zafungoval automat, protože jsem ji oslovil. Byla překvapená, mám pocit, že vážně snad nevěděla, že jsme se před pár vteřinami téměř dotýkali, když jsem jí pomáhal.

Přišel jsem do kavárny vlastně za klidem, uniknout, po hádce se ženou, a teď si chci přisednout k téhle dívence, možná nebude tak mladá, ale já už jsem ve věku, že jsou pro mne všechny mladice.

Přisednu si k ní, aniž čekám na odpověď. Překvapeně kouká jak odsunuji židli. Ale nic neřekne. Já také mlčím. Ticho naruší až úslužný číšník, copak by si pán přál?, objednám si vídeňskou kávu, to je všechno děkuju. Narušené ticho se plynutím vteřin zaceluje. Hledíme si do očí, schválně, kdo uhne první. Jsem to já, ale vinu dávám číšníkovi, pokládá mí šálek horkého nápoje na stolek. Poděkuji, a pak jen čekám, než se trhlina ticha opět zacelí.

Míchám lžičkou v šálku, slyším její dotyk s ním, cink. Ona ho taky slyší, ale stále hledí na mne. Nepotřebujeme slova, nepotřebujeme se znát. Už jsme spoutáni. Vytáhnu dvoustovku, položím ji vedle neupitého šálku a začnu se zvedat. Šoupání židle, zavrzání při odstrčení. Stojím, hledím jí do očí. Zavře knihu, uklízí všechny věci roztroušené kolem sebe do kabelky, a také vstává. Beru její kabát a nastavuji jí ho, vsouvá své dlouhé ruce do rukávů, trochu roztřeseně zapíná knoflíky, přehodí šálu kolem krku a tašku přes rameno, a kývne, je připravena odejít.

Odcházíme. Mlčíme. Slova nepotřebujeme.

Nevím, co ji rozbrečelo, nevím, jestli mi to prozradí, ale věřím, že to zjistím, vždyť máme tolik času kolik vloček se dnes ještě snese k zemi.