Je večer, pro někoho už noc, naposledy obejít chalupu, podívat se na zataženou oblohu, přitáhnout svetr blíže k tělu, chlad proniká, pohledem přejet ulici, většina domů už spí, někde skrz záclonu probleskuje modrá záře obrazovky. Pes je vyvenčen, zavřu ho do kotelny, zamknu, abychom mohli nerušeně spát. Vejdu do svého pokoje, vklouznu do pyžama. Chce se mi spát, nechce se mi spát. Stav mezi. Namátkou tedy vezmu knihu ze sloupečku vedle postele, aby mne písmenka uspala.
Začtu se, první strana, druhá, najednou stotřicátá. Mám ráda, když mne kniha pohltí tak, že nevnímám čas. Vím, že u všech knih to nelze, ale občas je fajn na takovou narazit. Slyším, že venku prší, budík ukazuje končící první hodinu nového dne. Už opravdu musím spát, jinak to bude ráno krušné. Nerada odkládám knihu, i když vím, že se k ní za pár hodin zase vrátím.
Usínám uprostřed děje, snažím se odhadnout, jak to bude dál. Obdivuju – a možná i závidím – jak čtivě je kniha psána.
Druhý den zbývajících dvěstěstran dočtu, nejde jinak, musím, musím vědět, jak to dopadne.
Takhle jsem se začetla do knihy Dřív než půjdu spát. Napsal ji S. J. Watson a jedná se o jeho prvotinu. Příběh vypráví o sedmačtyřicetileté Christine, která před lety přišla o paměť, a každý den je pro ni nový. Jaké to je, žít bez minulosti? Pocity, které prožívá, jsou skvěle popsány. Navíc, jak postupujete dějem, a deníkem, který si žena začala vést, zjistíme, že lidé mluví a jednají jinak než je skutečnost. Nebo je to jen fantazie pisatelky deníku? Kde je pravda? Dozvíte se ji na konci knihy, ale celou cestu, přestože budete zvědavostí stránky hltat, si budete vychutnávat každou větu.
Začtu se, první strana, druhá, najednou stotřicátá. Mám ráda, když mne kniha pohltí tak, že nevnímám čas. Vím, že u všech knih to nelze, ale občas je fajn na takovou narazit. Slyším, že venku prší, budík ukazuje končící první hodinu nového dne. Už opravdu musím spát, jinak to bude ráno krušné. Nerada odkládám knihu, i když vím, že se k ní za pár hodin zase vrátím.
Usínám uprostřed děje, snažím se odhadnout, jak to bude dál. Obdivuju – a možná i závidím – jak čtivě je kniha psána.
Druhý den zbývajících dvěstěstran dočtu, nejde jinak, musím, musím vědět, jak to dopadne.
Takhle jsem se začetla do knihy Dřív než půjdu spát. Napsal ji S. J. Watson a jedná se o jeho prvotinu. Příběh vypráví o sedmačtyřicetileté Christine, která před lety přišla o paměť, a každý den je pro ni nový. Jaké to je, žít bez minulosti? Pocity, které prožívá, jsou skvěle popsány. Navíc, jak postupujete dějem, a deníkem, který si žena začala vést, zjistíme, že lidé mluví a jednají jinak než je skutečnost. Nebo je to jen fantazie pisatelky deníku? Kde je pravda? Dozvíte se ji na konci knihy, ale celou cestu, přestože budete zvědavostí stránky hltat, si budete vychutnávat každou větu.
Knížka je opravdu neuvěřitelně čtivá, nebudete ji moci odložit. Alespoň já si tedy krásně početla. A proto vám ji tímto chci doporučit.
Souhlasím, knihu jsem právě dočetla a už dlouho mě kniha nedonutila prostě si na ni najít čas a neohlížet se na jiné věci. Je vynikající.
OdpovědětVymazat