Na benzínce

Kontrolka na přístrojové desce začala výstražně červeně blikat, a proto, když uviděl ceduli se šipkou k benzínce, hodil pravý blinkr a odbočil. U stojanů nikdo nebyl, mohl si vybrat, kam zajet. Potěšilo ho to, nerad čekává, než ostatní natankují. Zajel doprostřed, vypnul motor, zatáhl ruční brzdu, vytáhl klíčky ze zapalování, na potřetí rozepnul bezpečnostní pás, šáhl do přihrádky pro pětistovku, kterou si pak strčil do náprsní kapsičky u flanelové košile. 

 

Otevřel dveře, zapřel se o ně a namáhavě se začal soukat z auta. Asi bude muset doopravdy nasadit nějakou tu dietu, Jituš do něj pořád šije a včera mu dokonce významně, když seděl na gauči u televize, poklepávala na břicho, ale už začíná sám pociťovat, že je neforemný. Taky se začal dost potit, fleky v podpaží, rukou si otírá čelo. To slunce dneska ale pere. Obejde starou škodu stopětadvacet, odšroubuje uzávěr, ze stojanu vysune hadici, trpělivě čeká, až se čísla vynulují, překontroluje, zda opravdu tankuje správný benzín a vsune pistoli dovnitř. Zmáčkne a jen sleduje, jak čísílka přibývají. Hlavně ty u ceny, u litrů se to moc nehýbe. Povzdechne si, proč dneska musí být všechno tak drahý. Zamyslí se nad tím.

Jenže se zamyslel až moc a přetankoval. O pětadvacet korun osmdesát haléřů. Takže o šestadvacet. Co teď? Peníze nemá. Má jen to pětikilo. Nadává si do hlupáků. Jenže to mu peníze nevyčaruje. Nešťastně vrátí hadici na stojan, uzavře kryt. Co teď? Jít ke kase a říct, že nemá na zaplacení? Tonoucí se stébla chytá, a tak on otevře auto, klekne na sedačku a dá se do zoufalého hledání. Třeba někde budou nějaké drobné zatoulané, které vypadly kdysi z kapes. Moc tomu nevěří. A dělá správně. V tašce nic, v přihrádce nic, v postranní kapse dveří taky nic. Dokonce nadzvedne koberečky, tak je zoufalý. Nic.

Celý zadýchaný pozpátku jako starý rak vylézá z auta. Už zase stojí vedle své žluté rachotiny, celý červený, jestli námahou či studem, těžko říct.

No nedá se nic dělat, musí tam a nějak to vyřešit. Rozejde se k otvíracím průhledným dveřím benzínky ke kase. Jde, jako když nejde. Nebo jde na popravu. Obě chůze vypadají podobně.

„Dobrý den.“ Pozdraví ihned potom, co se dveře rozdělí vedví a umožní mu vstup.

„Dobrý.“ Dostane se mu úsečné odpovědi. To mu na klidu zrovna moc nepřidá. Za pultem je mladá žena, tak třicet, hlavu plnou černých copánků, co vypadají jako červí hnízdo, do kterého právě někdo kopl, skloněnou nad rozevřenými novinami. Podle gigantických titulků bulvárními.

Přistoupí těsně k pultu a čeká. Nic. Trochu si odkašle. Obsluha se uráčí zvednout hlavu. Jeho reakce? Ta holka je ale zmalovaná. Jako štětka. Až se trochu lekl.

„Co si přejete?“

„Platím benzín na pětce“

Dívka s modrými rty (proč takové rtěnky vůbec vyrábí?) mrkne na obrazovku a rozvláčně odpoví to, co on už přece ví.

„Dělá to pětsetdvacetšestkorun.“ zadrmolí modré rty.

Vlastně si nerozmyslel, jak zareaguje. Má dělat blbého a vyndat tu pětistovku a prohledávat kapsy a divit se, kam se mu drobné vytratily nebo jít s pravdou ven?

Nikdy nebyl dobrý lhář, takže se rozhodne pro druhou možnost. S pravdou nejdál dojdeš, neříká se to tak?

Vyndává složenou bankovku z kapsy a snaží se jí to vysvětlit.

„Prosím vás, je mi to takové trapné, ale mne se stala taková nemilá věc. Chtěl jsem vzít benzín za pět stovek, ale nějak jsem se zamyslel a přelítlo mi to o ty drobný. No, a problém je, že já u sebe více peněž nemám.“

Kouká na něj jako vyoraná myš. S vyvalenýma očima. A mlčí. Co to na ní do prdele zkouší? Běží jí hlavou, a je to na ní čitelné, ani se to nesnaží skrývat.

„No a co já s tím jako?“ promluví nakonec.

„Nevím. Nevím, co mám dělat.“

„Ale to není můj problém. Tak si zavolejte někomu, ať vám je přiveze.“

No jasně, proč ho to nenapadlo samotného? Ve stresu neumí přemýšlet racionálně. Poděkuje za radu. Vyjde ven, vytáhne z kapsy mobil a - co teď. Zavolat je dobrá rada, ale komu. Ženě, aby se na něj rozzuřila, co je to za kreténa, který nezvládne ani natankovat? Navíc nemá řidičák a ani auto, tak jak by mu peníze přivezla. Chlapům z práce? Aby se mu pak každej den na dílně posmívali, to raději ne. Tak to už zbývá jenom Kryštof. Jeho syn. Jenže spolu už tři týdny nemluví. Kvůli jeho nadcházející. Je to cikánka, co má už dvě děti. Jemu se to nelíbí, bojí se, že Kryštofa ta Romka jen využívá. A taky mu to takhle na té slavnostní večeři řekl. Pohádali se. Taky se trochu poprali. Nic vážného, monokl a škrábanec. Jen spolu od té doby nemluví.

Jenže má jinou možnost? Ne. A tak zmáčkne tlačítko, když se na displeji objeví Mladej, tak ho má totiž uloženého do kontaktů. Vyzvání to, jedno tút, druhé tút, třetí, čtvrté. Už začíná mít strach, že se nedovolá, to by už fakt nevěděl, co bude dělat. No konečně! Uslyší zapraskání a ozve se ženský hlas. „Prosím.“

Sevře se mu hrdlo, není schopen nic říct. To snad ne, je to ona, ta cigoška.

„Haló, je tam někdo?“ znovu se ozve z telefonu.

Knedlík v krku roste.

„Pane Karas, jste to vy?“ další pokus.

Jak ví, že volám? Jo aha, viděla jméno volajícího, než to zvedla. Ta má tedy odvahu, vždyť jí Kryštof určitě vyprávěl, co jsem o ní říkal.

„Jste tam? Je vám něco? Haló??“ Zdá se mu, že v jejím hlase slyší obavy. Třeba nebude tak špatná. Ale i kdyby byla nakrásně zlatá i se svými haranty, co její příbuzní? S tímhle etnikem není radno si nic začínat. Přivdá se, a za dva měsíce přijede maminka a tatínek na návštěvu, pak sestry s manžely a rozjívenýma děckama, pak tetičky, strýčkové. A nakonec jich bude v baráku na návštěvě na dobu neurčitou pětadvacet. To známe!

Nic takového. Rychle vytípne červené tlačítko. Neustoupí, tuhle ženskou o pomoc prosit nebude.

To je skvělé, že si stojí za svým, ale k penězům mu to nepomůže. Bezradně se rozhlídne po okolí, stále nikdo nepřijel, stále žádný auto nepotřebuje doplnit pohon. Podívá se i dovnitř na dívčinu. Zase je skloněná nad časopisem. Vypadá to, že na něj zapomněla.

Zapomněla? Zbystří. Ale to by mohl nasednout a odjet. Vážně ho to napadlo? Jeho, který jedná jen podle pravidel, nařízeních, pokynů, a nikdy neudělal sebemenší přestupek. On nezaplatit a ujet? To je šílené! Přesto si to, pomalu, pomalu, hlavně ne zbrkle šine k autu. Nohy nerespektují hlavu, jednají samy. Vážně je toho schopen?

No tak, vzpamatuj se, určitě tu jsou kamery, chytí tě. Šeptá mu Strašpytílek v hlavě.

Prosím tě, kvůli dvacce se na tebe každý vybodne. To tý holce nestojí za to. Navíc je to její chyba, že si tě nepohlídala. Šeptá do druhého ouška Ďáblíček.

Nasedne, nastartuje a odjíždí. Na první křižovatce se uklidní. Vždyť je to tak snadné, diví se. Proč jsem z toho dělal takovou vědu?

Vždyť je to tak snadné….stát se zlodějem.

Vlastně vždyť to není jeho chyba, ale té cikánky, kdyby to nechala zvednout syna, bez problémů by ho požádal o peníze, ale ne, slečinka se dělá důležitou, a proto díky ní ujíždí bez placení. A pak se divte, že jsou o Romech takovéhle stereotypy, když vidíte, čeho jsou schopní.

Na semaforu naskočí zelená a on pokračuje v jízdě přímým směrem.