Samota noci

Lekla se. Procházela kolem okna, když na něj vítr větví zaklepal. Vyděsilo ji to. Jako ostatně v poslední době všechno. Zaštěkání psa za plotem, troubení auta, křik dětí na hřišti.

Jabloně se musí nechat prořezat, mihlo se jí zároveň hlavou.

Jsou dvě hodiny ráno, probudila se horkem, se sklenicí odtočené vody z kohoutku prochází obývacím pokojem zpět do ložnice. Jde po paměti, ani nerozsvěcí, zná tu každý centimetr prostoru a každý kus nábytku.

Je slaměnou vdovou. Myslela si, že když si vezme úředníka, bude ho mít pořád doma, u sebe, vždyť to není námořník, aby jí ho na půl roku odplavili. Jenže úředník leze po kariérním žebříčku, a to si žádá školení a výjezdy mimo okres, často vícedenní.

Ona prostě neumí být sama. Přes den to zvládá, to se ještě zabaví, ale ty noci. Samota noci ji děsí. Připadá si jako malá holčička, kterou nechali opuštěnou v lese, a ona jím teď bloudí a třese se. Potřebuje v noci cítit lidské teplo, mít možnost obejmutí.

Postaví sklenici na noční stolek, vklouzne pod chladnoucí peřinu, upraví si polštář pod hlavou. Otevřené oči upřené do stropu, jemné prosvítání měsíčního světla žaluziemi, vypadá to jako mříž.

Však je taková uvězněná princezna, ve svém domě, v noční samotě.

Zítra se muž vrací, po týdenní kdesi štaci, přiveze jí zase nugátovou bonboniéru, kterou miluje. Jen neví, že tentokrát ji s chutí nesní, protože už tu nebude. Stejně by jí nepatřila, zítra přestane být jeho ženou. Žádá o rozvod, potřebuje nebýt sama. Nejen na papíře, nejen v dokladech, nejen na okroužkovaném prstě, ale v prostorách domu, ve strachu ze tmy a nočních můr.

Poslední noc v domě. Stejná. Jiná. Jediná.

Dnes dům působí ještě osaměleji než obyčejně. To je tím, že většinu svých věcí má v kufrech, které stojí v předsíni a čekají, až je ráno uchopí za držadlo a odtáhne do nového života. Nikde žádné rozevřené časopisy na stole, svetr přes opěradlo židle, neumyté hrníčky od kafe na lince. Rovnou do katalogu by se to dalo fotit, jak je to tu strohé a nelidské. Neobydlené.

Vdala se, protože nechtěla být sama. A jak to dopadlo? Bojovala s tím, říkala si, že je velká holka, co holka, žena, která musí vydržet víc než pár nocí bez mužovy přítomnosti. Nezvládla to. Selhala.

Obtížně se dívá sobě do očí, možná, kdyby se neobjevil jinej chlap, bojovala by s černými nocemi dále, ale takhle to vzdala. Jde snadnější cestou. Je to provinění, ale snad ne na trest doživotní.

Hned ráno odveze si věci k novému partnerovi, má ho ráda, má jistotu, že bude ve večerních hodinách doma. Je to truhlář, dílnu vedle chalupy po rodičích, ten jí nikam mizet nebude. A pokud by ano? Tak i ona zmizí zase o stavení dál.

Půl třetí, oči se klíží, je načase zaspat tuto noc.

A ráno?

Vhodí klíče do schránky, zarachotí to a ona se možná i trochu lekne, toho cinknutí KONEC.