Celé týdny nepršelo, lidé si užívali sluníčka, opalovali se. Celé týdny už nepršelo, a zem prahla, květiny začaly naříkat a uvadat. Každý teď zvedal oči k nebi a prosil o pár kapek modré vláhy. Alespoň pár kapek.
Jednoho dne se Pán Mraků smiloval.
Začalo pršet, proudy vody valí se z oblaků na zem, aby svlažily půdu a dodaly jí energii. Padají dvě kapky, po cestě dolů na sebe koukají, usmívají se, nezávazně si povídají. Flirtují spolu. Vypadá to, že by z toho mohlo být i něco víc.
Ale už je tu konec, cesta z nebe na zem byla tak krátká; jedna dopadla na asfalt, druhá na list od květiny. Kapka na listu – říkejme jí Kapička, se drží jemných chloupků listů, nechce stéct dolů. Tam je tma, hlína, před tím ji přece rodiče varovali, to je nebezpeční největší. A tak se drží ze všech sil.
Co mezitím dělá druhá kapka? Druhá kapka, aby jí to nebylo líto, pojďme jí také dát jméno - Kap, takové štěstí neměla a rovnou tvrdě dopadla, a tak se snaží vyhýbat kolům jedoucích aut. Přesto to nezdává, snaží se udržet pohromadě. Stojí ji to všechny síly, ale láska ke Kapičce pomáhá.
Přesto obě kapky musí naplnit svůj osud, který jim Pán Mraků přiřkl. Kap a Kapička se již nesetkají, ale do konce svého skupenství, než pohltí je zem, budou mít na koho a na co vzpomínat, na ty chvilky volného pádu po boku milé kapky.
Žádné komentáře:
Okomentovat