Štěstíčko

Štěstíčko tady leží. Přistupte a vylosujte si to své! Pro radost, pro potěšení!

Takhle lákají prodejci u stánku. Jsem na pouti, asi tak v roce devadesát tři, je mi sedm, chodím do první třídy. A je květen, vlastně už se nacházíme v druhé polovině měsíce. A já jsem u babičky. A je tu právě pouť. Sluníčko svítí, atrakce jezdí, taky jsem se svezla, na centrifuze a na autíčkách a ještě na nějakém rychlovlaku, bylo to bájo, pusu mám zalepenou růžovou cukrovou vatou, to vám byla dobrota. Smích, střelci na střelnici vystřelují umělá kvítí pro uculující se slečny. Měla bych se cítit krásně, byl to prima den, mezi spoustou lidí, veselo bylo, byla jsem na řetízkáči, točila se a motala a smála a bylo mi hezky.

Jenže teď mám dilema – chci jeden z těch tajemných pytlíčků, chci svoje štěstíčko. Dvacet šedých malých pytlíčků vyrovnaných po čtyřech v pěti řadách vábí. Ale nevím, zda do toho jít. Tak tu stojím a trápím se. Lidé do mě vrážejí, asi trochu překážím. Jenže já to nevnímám. Problém není v penězích, pětikorunu na něj ještě od maminky mám, na ten tajemnej pytlíček.

Jenže se bojím, co když tam nebude nic hezkého, nebo bude prázdný? Bojím se zklamání.

Nakonec přece jen neodolám a koupím. Je tam barevné papírové kolečko na gumičce. Tak jako ve většině ostatních balíčků. Zklamaná i spokojená, to i to, tak napůl všechno prostě. Jako vždycky.

Nevím, jestli to takhle mají všichni nebo jen já. Měla bych mít radost, není důvod ji nemít. A přece ji nemám.

Štěstíčko strčím do kapsy a rozběhnu se z kopce k babiččině chalupě na odpolední čaj. Tam jsem spokojená vždycky.