Holčička, stojí u okna. Kolik jí může být? Tak asi deset let, o něco vyšší než její vrstevnice, o něco hubenější než její spolužačky. Tím jak stojí u okna, čeká a vyhlíží, a nikoho nevidí, působí ještě křehčeji. Čeká na maminku s tatínkem. Snad i na bratříčka si vzpomene. Hlavně ji ale ovládá strach, bojí se, že nepřijedou. Ale slíbili to! Jenže je ještě malá, a neuvědomuje si, že ta sněhová pokrývka, kterou z okna vidí, znepříjemňuje cestování, že rodiče se opravdu vydali na cestu, ale klouže to, tatínek sice jede krokem, ale i tak je to nebezpečné, každou chvíli potkávají auta ve škarpách. A ještě ke všemu taková dálka! Holčička si to neuvědomuje, myslí jen na to, jak jí maminka v posledním dopise psala, že tuhle sobotu určitě přijedou na návštěvu. Vždyť je neviděla už tři týdny! Tři týdny, takovou dobu už tráví v téhle speciální nemocnici pro nemocné děti jako je ona. Nemá se tu zle, občas některá vyšetření bolí, ale to se dá zvládnout, protože pan doktor i většina sestřiček (jen jedna, co chodí hlavně na noc, je zlá, té se vyhýbá) jsou hodní, jenže tu není maminka, tak jak by se tu mohla cítit dobře?
Píše domů skoro každý den, maminka jí nakoupila spoustu dopisních papírů, jedny s růžičkami, druhé s pejsky a třetí s králíčky, protože je má nejraději, a tenhle papír, když si ho dá až těsně k nosu, dokonce voní! Každý den po odpolední procházce usedá ke svému stolečku a píše. Snaží se psát čitelně, ale třese se jí ruka, tak se jí to moc nedaří. Nejdříve píše mamince, co měla k obědu, na jakém vyšetření byla, jaké jsou holky na pokoji, a hlavně, že se jí moc a moc stýská a že se těší, až bude zase doma, a taky nechává pozdravovat i tatínka a brášku a babičku a dědu, samozřejmě i Alíka. Pak píše kamarádkám z kroužku vyšívání, děkuje za krásný obrázek, který jí vyšily a poslaly, moc ji potěšily.
Píše pomalu a dlouze, i tak je hotová ještě drahně času před večeří, a tak vytáhne ze skříňky pletací jehly a vínové klubko. Plete šálu, babička ji začala, a ona slíbila, že si ji tady doplete. Nejde jí to, pozapomněla už i hladce, udělá pár oček, které zase vypárá, moc to utahuje, doplete to někdy?. S povzdechem práci odkládá a už jen pozoruje hodiny nad postelí, ať už je večere, ať už může jít spát.
Holčička, stojí u okna. Sleduje, jak se vločky rozplácnou o sklo, jak mizí auta pod bílou dekou, kouká jak se chodníky a silnice proměňují v jednu velkou plochu, a začíná mít strach. Co když nedorazí, co když na ni zapomněli, co když ji nechtějí vidět. Lekne se, někdo jí položil ruku na ramínko. Holčička se stále dívá z okna, odmítá odtrhnout pohled od parkoviště. „Co ty tady v pyžamu postáváš, copak nejdeš s námi dneska na procházku?“ Na procházku se chodí každý den, je to zdraví prospěšné, ve dvě hodiny odpoledne. Nemusí jen ten, kdo čeká návštěvu. Holčička kývne a jde se obléci, proč neřekla, že čeká návštěvu?, věří, že na ni zapomněli, přece by nepřijeli takhle pozdě.
Vezme si hnědé manšestráky, fialovou bundu, která je jí až ke kolenům a červenou čepici. Barevně se hodí do cirkusu, ale jí to nevadí, všechno oblečení je od mámy, tak se jí líbí. Boty, bílá háčkovaná šála (ta je od babičky), rukavice a jde se přiřadit k ostatním. Na chodbě zpomalí, naposled hodí toužebný pohled z okna, prosím, ať tam stojí naše auto, ale ne, nikde ho nevidí. Vzdychne, utře slzičku, která ji vytéká z oka a rychle dohání procesí.
Chodí velký okruh okolo celé budovy. Ta je žlutá, vysoká a strašně veliká. Než ji obejdou s různými zastávkami, stavěním sněhuláka, uběhne hodina. Všechny to unaví. Holčička mívá tyhle vycházky ráda, volnost neuzavřeného prostoru jí dělá dobře, ani jí nevadí, že musí držet jinou holku za ruku, hlavně že je venku. Dneska je ale smutná. Rodiče nepřijeli. Jak jí to jenom mohli udělat? Vždyť ona se na ně tak těšila. Je jí do pláče, ale nebrečí, nechce, aby ji kdokoliv viděl, to je jen její smutek.
Jsou v polovině procházky, když kolem projede auto, které prudce zabrzdí a začne k nim couvat. Všichni se zvědavě dívají, co se to děje. Dveře se otevřou a vyjde – maminka! vykřikne holčička. Běží k ní, objímá ji. „Prosím tebe, co tady děláš? Měla jsi na nás počkat.“ „Já myslela, že už nepřijedete.“ Nastupují do auta. „Teda ségra, ještě, že máš tu příšernou čepici, jinak bychom si tě nevšimli a jeli sem zbytečně.“ Holčička schoulená vedle bratra, šťastná, že za ní opravdu přijeli, si slibuje, že už nikdy nebude pochybovat o maminčině slibu.
Žádné komentáře:
Okomentovat