Tousty

Vzít kousek toustového chleba, potřít hořčicí, přiložit plátek sýra, na to plátek šunky, a nakonec tři kolečka rajčat. Přiklopit druhým kouskem toustového chleba.

Vzít kousek toustového chleba, potřít kečupem, přiložit plátek sýra, na to plátek šunky, a nakonec tři kolečka okurky. Přiklopit druhým kouskem toustového chleba.

Oba připravené sendviče vložím do již rozpáleného toustovače. Červená kontrolka se cvaknutí zhasla, je tudíž již připraven k výkonu. Pořádně zmáčknout, ještě, ještě, táák, zacvaknout, a teď dát přístroji minutku, aby zapekl svačinu pro děti.

Dělám to s velkou radostí každé ráno, toustíky pro moje zvířátka, s kečupem pro Blaničku, s hořčicí pro Filípka.

Brr, musím se otřást nad touhle větou, jsem matka, svoje děti miluju, ale nejsem dokonalá máma, jsem po ránu unavená, oči zalepené, dělám po paměti, stane se, že odpoledne děti zahlásí, že jsem jim dala špatný toust, a že si tedy museli koupit sušenku v automatu, protože kečup/hořčice se jíst teda fakt jako nedá.

Jsou na tom ostatní ženské podobně? Nebo jen já jsem takto neschopná? Já si tady mudruju a ještě zaspíme! Rychle zaběhnu do pokojíčku, Filipe, Blani, vstávejte, musíte do školičky.

Nechce se jim z vyhřátých pelíšků, nechce se jim opouštět růžové sny. Jenže musí. Obléct, zoubky vyčistit, nepodvádět!, já si vás zkontroluju, učení do tašky, čoky do mléka, nebryndej Filipe, kde máš tu mikinu s medvídkem, Blani? Lítám z místnosti do druhé, zase nestíhám.

Co to cítím? Toustovač! Ale ne, spálila jsem je. Otevírám přístroj, oddechnu si, jsou tmavé, ale ještě jedlé, dětem to bude alespoň více křupat. Vezmu dřevěnou lžíci, vyndám je, zabalím do ubrousku, přihodím jablko a šup do aktovek.

Mikina se našla hozená za křeslem, Filip si šel podruhé vyčistit zuby, dvě minuty k dobru, není možná, že bychom dnes vyrazili včas? Klíče, rychle obout a jdeme, Blani dnes jen culík, zítra ti copán zapletu, slibuju.

Ke škole to máme jen deset minut, u dveří dostanu pusu na tvář, z každé strany od jednoho robátka, která pak utíkají za svými kamarády, za mnou se přesto ještě jednou otočí. Usměju se, zamávám a koukám, dokud nezmizí v šatnách.

Další ráno mám za sebou. Unaveně se plahočím zpět domů. Děti jsou to úžasné, jen kdyby, ne, nemám právo to hodnotit, jsou to děti, báječně hravé, otřesně otravné, jsou to děti, mrzí mne to, ale myslím si, jen kdyby byly moje vlastní a ne jen adoptované, měla bych je asi ještě radši.