Jedu autobusem do Prahy, pohodlně usazená, sluníčko zabírá a ranní mrazík rozhání, jednotvárná krajina kolem dálnice a pohyb kol mne uklimbá, navzdory tomu, že sedím vedle hezkého mladíka.
Netrvá to ale dlouho, na šedesátém druhém kilometru najednou ticho. Stojíme, motor chladne. Každý se ptá, co se děje, každý telefonuje, do práce, manželovi, dětem. Přijedu asi později, tady to stojí, vypadá to na bouračku.
A taky že ano. Za pár minut kolem projedou hasiči a rychlá a další sanitky. Po půl hodině pak se od úst k ústům šíří informace, že se prý dva kilometry před náma osobní auto na střechu otočilo.
Řidiči vylézají z auta, protahují ztuhlé končetiny, kdo potřebuje na záchod, tak do křoví, ale po jednom, ať se mi nerozutečete!, zavelí.
Oba pruhy nejezdí, stojíme tu celkem 70 minut. Nervozita narůstá, každý se netrpělivě vrtí. Nestihnou to k doktorovi, přijdou pozdě na jednání, kdesi cosi. Najednou každý má spoustu řečí:
Slečno půjčíte mi mobil, služební nemám, potřebuj si zavolat. Slečna půjčí, neboť pán velmi dotírá.
Mami, měly jsme jet dřív, jsem ti to říkala, teď to nestihnem. Já za to přece nemůžu, že bude zpoždění. Se nedá nic dělat. A nebreč mi tu.
A pak to přijde, nenápadý, ale zásadní dialog. Jedna holčička povídá, to máme ale smůlu, kdyby se to stalo o pět minut déle, projeli jsme.
A co na to její maminka? Nebo štěstí, odpoví.
Celý autobus ztichne a uvědomí si to.
Nic, co bychom nevěděli, ale je občas dobré, když nám to někdo připomene.
I mne to zasáhne, ano, vždyť se mohlo stát, že jsme bourali my, tak na co si pořád stěžujeme? Zkomplikuje nám tohle zdržení den, možná i jiným lidem, ale jsme zdraví, nic se vlastně tak hrozného neděje. Nic s tím nezmůžem, než vzít časopis a čekat až se zase rozjedem.
V autobuse nálada se promění. Najednou pohoda nastoupí.
Sluníčko svítí, pomalu se provoz na dálnici dostává do svého obvyklého rytmu, míjíme místo nehody, každý hlavu otáčí, zvědavost u každého veliká, a po čtyřiceti minutách bezpečně na Roztyly vjíždíme.
Tak hezký den všem. Jdu dohánět dopolední resty – ale s úsměvem.
Žádné komentáře:
Okomentovat