čecháčkové

všichni jsme stejní
líní, pohodlní,
ke všemu svolní
jen si ručičky neušpinit

to jsme my, čecháčkové
to jsme my, vykutálení hoši

jen se v práci nepředřít
přes známé sehnat dobrej flek
na osm hodin zašít se tam
a stěžovat si pak na malej plat

to jsme my, čecháčkové
to jsme my, vykutálení hoši

nepřát nikomu nic dobrýho
z práce přinést si něco firemního
závidět druhýmu, když dostane o stovku víc
on přece nemá mít nic!

to jsme my, čecháčkové
to jsme my, vykutálení hoši

Střevíčky

Když jsem uviděla tuhle @pankaplan-ovu fotku, hned se mi hlavou začaly míhat otázky: čí jsou? jak se sem dostali? proč? kdy? zapomněla je tady nějaká holka? odložila si je jen na chvíli, protože ji bolely nohy? ztratila je jinde a sem je někdo přenesl? Prostě, ta fotka si říkala o příběh... 

Bylo po půlnoci, zvony právě kdesi v dálce dozněly. A tady bylo tolik lidí. Musela na vzduch. Vyjít z přeplněného Nebe do noci. Ale tady to nebylo o moc lepší. Holt Václavák. I o půlnoci se lidí nezbaví. Kdy odpočívá? Každý potřebuje odpočívat, i místa určitě. Tohle se jí honilo ovíněnou myslí. Neměla tolik pít, až se probudí, bude jí děsně třeštit hlava. Takže zbývá jediné - nejít spát. Taky to neměla v úmyslu. Proto přece vyrazila, sem do centra, baru plného cizinců. Proto si vzala tyhle boty. 

Bez tebe

už týden jsem bez tebe

už týden o samotě hynu

jako ta kytka co nemá

dostatek sluníčka

mě zase chybí pohled

na tvoje oční víčka

už týden jsem bez tebe

už týden o samotě hynu

tak jako rostlinu

vyživuje voda

tak mě posiluje

tvoje nálada dobrá

už týden jsem bez tebe

už týden o samotě hynu

tak jako sníh

neustále padá z nebe

tak zoufale často

potřebuju vedle sebe tebe

Víra v hvězdy

(vyznání)

jdu po ulici na zastávku autobusu

jako každý pátek takhle navečer

na nebi si představuji hvězdy

na vsi viděla bych je

tady musí stačit, že na ně věřím

že tam nahoře jsou

jdu po ulici na zastávku autobusu

po pátečním večeru v báru,

s tebou a naší partou

už roky se takhle scházíme

ale kdy ses pro mě proměnil

z kámoše v osudovýho chlapa

to ti nepovím

jdu po ulici na zastávku autobusu

zase sama, pořád zamilovaná

stále doufající, že jednou

budeš mě chtít doprovodit

a na hvězdy budeme věřit spolu

Bez peněz, se sny

Nikdy neměla peníze, a proto nikdy neutrácela. Nevadilo jí to. Naopak byla snad i ráda. Kdyby měla peníze, stejně by nevěděla co koupit. Ano, pro druhé ano. Rodičům nová střešní okna, babičce hedvábný šátek na neděli do kostela. Ale pro sebe? Jela by na dovolenou, k moři. Vlnění vody a její slaný šum miluje. Ale kdyby měla jít po Praze, procházet Václavákem, co by si koupila? Oblečení má dost, na co víc než troje rifle či dvoje šaty? Stejně to neunosí. A tak je snad lepší, že peníze nemá. Že musí chodit do městské knihovny, aby mohla číst, co chce. Že nosí botasky, dokud neprošoupe podrážku skrznaskrz. Že se musí rozhodnou zda si koupí kilo jablek, co jí vydrží na celý den, nebo zda si udělá sváteční den a u stánku si koupí teplé hranolky. Jsou to rozhodnutí, která jsou zásadní, protože ovlivní jak moc ji navečer bude kručet v břiše, ale taky jsou to rozhodnutí, která ji baví. A taky ulehčují život. Protože kdyby si mohla dát cokoliv, nebyla by to taková sranda se rozhodnout, taková zodpovědnost, bylo by to moc komplikovaný. Takhle je to jednoduchý - rohlík nebo kafe?

Červené noční prázdno

Zase zbývá posledních pár minut ze dne. Kostelní zvony se pomalu chystají to ohlásit. Je tu ticho. Je totiž konec června, a kdo nemusí, na koleji už není. Zkoušky má většina lidí hotový, inženýři už také odpromovali a mocně to v minulých týdnech zapili. Teď jen klid, jako před bouří. Jak příhodné, zrovna zaburácelo. Letní teploty se vrátily, a tak je potřeba se zchladit. 

Možná, kdyby se hrál nějaký zápas s českou účastí, hokej, fotbal či aspoň tenis, hospody by se přece jen zaplnily. Ale takhle ne, jen ticho. A já se v něm ztrácím. Pracovat se mi – jak překvapivé – nechce, na knížku se nesoustředím, všechny nové časopisy prolistovány, hudbu nemůžu ani slyšet, na film nemám náladu, a o spánku nemůže být ani řeč. A tak bezcílně nic nedělám. Proklikávám sociální sítě, od Twittru přes FB, i na Google+ došlo, jenže nuda tam jako tady. A tak zadávám do vyhledávače jména amerických hereček, přidávám k tomu weight height, a pak se porovnávám. Jsem hubenější já nebo ona? Je to různý, takže jsem občas naštvaná, občas spokojená. Minimálně to alespoň pomáhá v potlačení chuti k jídlu. Však Katherine Heigl by si v půlnoci pytlík chipsů/čokoládu s mandlemi/zbylé dva studené kousky pizzy od oběda taky nedala. 

Zvířecí, Autobusová a Letadlo

Zvířecí

Medvěd bručí

Že mu někdo

Chodí na med

Liška běží

Ke slepicím

Na oběd

Prase kvičí

Řezník na něj

Nože brousí

A ten pes

Co u vrat sedí

Jenom vrčí

Spisovatelka o....

....sobě, osobně 

Kdybych věděla, že skončím v téhle promrzlé špeluňce choulící se do pleteného svetru po prababičce a nohy natahující co nejvíce k malým kamínkům, které smrdí spáleninou a jsou nebezpečně staré (zděděné po dědovi, přitápěl si s nimi v koupelně, neměl rád zimu, kdyby mě tak mohl vidět, to bych dostala za uši). 

Mohla jsem chodit v kostýmku šitém na míru, svolávat schůze, rozdávat úkoly, pít drahou naivní vodu z plastu, mít diář naplněný schůzkami. 

Co mám místo toho? 

Bolavá záda, jak sedím hodiny u počítače. Kočku na klíně. Zkažené oči, jak koukám celé dny do monitoru. Revma v rukách, jak pořád píšu. Pocuchané nervy z prázdných stránek. Desítky zdvořilých automaticky odmítavých odpovědí. 

A co že tedy jsem? 

Jsem spisovatelka. 

První školní den

Nemůžu tomu uvěřit. Můj syn jde do školy! Ten malý šmudla, co si v neděli ráno u pohádek stavěl rád z chevy. Ten klučina, co chodil z fotbalu s rozedřenýma kolenama. Tak statečně se držel, a rozbrečel se až v bezpečí koupelny.

O Vánocích dostal aktovku, takovou velkou, barevnou. Celé léto už se na ní chodil dívat, hladil ji, rozepínal, vyndával penál, zarovnával hroty pastelek do stejné výše. A neustále se ptal, mami, kdy už půjdu do školy. 

Jak mu to tam asi půjde? Bude se dobře učit? Dostane dobrou paní učitelku? A co ostatní děti, budou dobří? 

Děti doma

neděle

Vstanu si v šest, i když se mi vůbec nechce. Spala bych, spala, spala...Hej! Prober se a nespi! Moc práce mne čeká, já vím. 

Udělám si kafe, sednu do křesla a chvilku vezmu do ruky knihu. Krásnej klid. Nedělní ráno, všichni ještě spějí. V hlavě si sesumíruju, co všechno musím udělat. 

Kafe zůstane nedopito, ještě o dvanácté ho budu studený ucucávat, jako obvykle. Sejdu do prádelny, naplním pračku, nasypu prášek, otočím kolečkem a voda začne natékat. 

Odemknu garáž a vyjdu ven. Je krásně, dneska ta třicítka padne. Podívám se do schránky, žádné letáky. Obejdu chalupu a jdu po vrzajících železných schodech ke slepicím. Odklopím víka ze žrádla a otevřu kurník. No tak holky, pojďte. Ještě jim dojdu natočit čistou vodu.