Vodácká láska

Pojedeš se mnou na vodu?

Tak touhle větou to všechno začalo.

Sportovní oblečení, seznámení s posádkou, mozoly na rukách, mastné zacuchané vlasy stažené gumičkou, jeho nakřivený úsměv, rozlámané sušenky, spaní ve zmačkaném vlhkém spacáku, protivnej hmyz, rozechvělé struny kytary, držení za ruku, piva v plastovém kelímku, štiplavý kouř ohně, záře v jejich očích, poklidná hladina řeky, ospalky po pár hodinách spánku, Ahoooj!, bílé fleky na obličeji ze špatně rozetřeného krému, nesmělost a chuť se osmělit, déšť zastavující pokračování vodní cesty, vášnivá pusa s příchutí léta, zlomení pádla, spálená záda, šprýmy na jejich účet od ostatních, probdělé noci, šepot vyznání, mokré oblečení, špinavé oblečení, hranolky a kofola ze stánku, konec řeky, poslední písničky, loučení.

Nemiluji tě.

A touhle to skončilo.

Nový měsíc

monolog na první dobrou

Nový měsíc. Dnes začal. Srpen. Můj měsíc. Vždycky to byl můj měsíc. Na jeho konci mám narozeniny. Slavím další číslovku, loučím se s létem, vibruje ve mně nejistota ze září, z něčeho nového.

Nový měsíc je takový malý začátek. Možnost do něčeho se pustit. Ne, to nepůjde. Nemám chuť, vůli, sílu, energii něco dělat, zkoušet, objevovat. A tak, aby aspoň něco bylo, píšu tenhle text. Protože už dlouho nepíšu. Chybí mi to? Já nevím, někde v hloubce ano. Ale zase si říkám, kdybych opravdu chtěla, tak si na to přece ten čas vyšetřím. 

Žiju všedností - snídám bábovku, sleduji svoje dítě růst, jeho první pokusy o cokoliv, jeho úsměvy, jeho pády, jeho řev, čtu, čtu hodně, užívám si to, baví mě to, čtu, mluvím s lidmi, sleduji sociální sítě, nahřívám se na sluníčku, telefonuji, dám si sprchu, jdu spát.

Záhadný pár

Jsme na svatbě. Je tak jiná, než ta naše před dvěma lety. Veselá, rozverná. Bohatá na tanec, počet svatebčanů i koláčků. Vdává se mi kamarádka, se kterou jsem se celé čtyři roky dělila o školní lavici. Jsem šťastná, že je ona šťastná.

Atmosféra je uvolněná. Otec pyšný a dojatý, maminka lehce nervózní. Tak to má být. Dívám se na tuhle svatbu, vzpomínám na svoji a tisknu ruku manželovi. Pocit lehkosti, svátečnosti, výjimečnosti jistě umocňuje to, že je to náš první volný společný večer od narození Modřinky (což je už devět měsíců!).

Propustit vlasy do větru

Je krásný teplý letní den a já bych chtěla žít. Jít ven, bosé nohy nechat lechtat travou, propustit dlouhé vlasy do větru, nos naplnit vůní růží. Usmívala bych se na každou protivnou paní s padesáti kily navíc, na každého scvrklého muže čpícího tabákem. Sedla bych si na lavičku, natáhla nohy i ruce do dáli. Vnímala bych kamínky na cestě, mravence na lavičce, ptáka ve větvích. Byla bych.

Nejsem. Tam venku. Jsem uvnitř bytu. Povinnosti mě nutí tu být. Vyprat dětské oblečení. Vyžehlit manželovi košile. Dopsat stupidní článek, do kterého cpu další a další banální slova, jen abych splnila požadovaný počet znaků. 

Teď

****

Chvějí se mi ruce,

když se na mě díváš.

Třepí se mi vlasy,

když mě po nich hladíš.

Třese se mi hlas,

když se na něco zeptáš.

Proto nezašeptám:

už nemůžu dál.

****

Je čas se rozhodnout

Už nemůžu na tebe čekat. Dala jsem ti dost prostoru. Dost a dost.

Dost!

Když nevíš, zda se mnou chceš žít, tak nechceš.

Řekla jsem, že chápu. I když si neumím představit, jaké to je opustit pět let života. Neznám tvoje pocity z toho, že porušíš svůj svatební slib.

Neumím, neznám. Nemusím - já jsem volná.

A byls to ty, kdo nás do této situace přivedl. Tak to teď řeš.

Nebo to nech být. Já půjdu dál, ty zůstaneš a nic nepřerveš.

Nemůžu být ta druhá.

Nejsem na to stavěná.

Raději budu sama.

Jestli chceš, pojď. Sevřu tě v náručí a už nepustím.

Jestli nechceš, sbohem ti dám.

Naposled rty ti vtisknu sebe na tvář. A pak otočím se.

Pryč.

Všechno bude pryč.

Pár jen tak veršů

čekat na půlnoc

nejít spát

den se nevydařil

až v druhý

snad lepší

do peřin uléhat

****

víno, svíčky, dítě spí

pojídáme cukroví

silvestr

bez televize

vše se sype

i ten sníh

jen ten náš svět

si nerozbít

****

Oranžový západ slunce

jak odlesk

reklamního poutače

****

Dětské hřiště

Přikutálí se ke mně míč. Zvednu ho, usměju se a podám zadýchanému kloučkovi, který si pro něj mezitím přiběhl. Plaše poděkuje, popadne balón a je pryč, zpět na hřišti plně ponořen do hry. Já pro něj nic neznamenám. Stará paní, co sedává každý den na lavičce. A kočku na klíně k tomu. Stálo mě to manželství, dobrou práci, přišla jsem o všechny kamarádky, skončila jsem sama. Úplně sama. Ani ta kočka není moje, ochomýtá se tu v okolí. Občas si ji "odlovím", aby mi měl kdo dělat společnost.

Žena v červeném kabátě, černém baretu a bez rukavic

Muž stojí u okna. Jen obtížně je vidět jeho silueta, v pokoji je šero. Hledí sklem přes závoj sněhových chuchvalců, které dopadají na krajinu. Jeho pohled vločky ale nevnímá, zaměřuje se na ženu, co sedí na lavičce. Má červený kabát, černý baret, žádné rukavice. Skloněná hlava a pravidelné trhání rameny muže přivádí k myšlence, že pláče. Silně na něj pohled na plačící dívku v červeném kabátě, černém baretu, působí. Může za to kontrast mezi vyhřátým pokojem a studeným počasím venku? Muž si není jist. Po důvodu nepátrá, ale hýčká si ten pocit. Už tak dlouho nic necítil. Zavře oči, zhluboka se nadechne, otevře oči. Nabízí se mu stále stejný obrázek. Jen už víc rozmazaný a méně zřetelný. Noc se o kus přiblížila, sněží čím dál víc. Udělá něco nečekaného. Odstoupí od okna, otočí se, vezme si na sebe kabát. Vyjde ze dveří. Trvá to pouhé dvě minuty, než dojde k ženě na lavičce. Zastaví se a zaraženě se na ni dívá. Co jí vlastně chce? Proč za ní jde? Neví, a tak si mlčky sedne vedle ní. Během chvíle jsou jeho ramena a vlasy bílé. Žena nedá najevo, že by o mužově přítomnosti věděla. Uplyne několik dlouhých minut, poté muž uchopí ženiny ruce do svých dlaní a řekne: „Slečno, vy máte úplně prokřehlé ruce.“ Žena k němu vzhlédne.

Sněží, sněží, sněží

Zasněžená Praha. Už třetí den. To tu dlouho nebylo. Jak je krásná! Střechy domů pocukrované bílou vatou něhy. Vyvolává to pocit čistoty. Obloha jak těžká duchna, ze které se sype peří; a sype a sype a sype. Ticho je tišší než obvykle. Když vcházíme do bytu, musíme oklepat jednu nohu o druhou. A stejně pod botami zůstane mokrý otisk jako důkaz, že se nám sníh nezdá. 

Kozačky, hrabla, čepice, prohrnovači, dým z komínů, zpožděná doprava, dřevěné sáňky, stopy ve sněhu, vřískající děti. Jo, mám tohle období ráda. I přes negativa - mokro v botách, mokro ve vlasech, tlačení kočárku neprohrnutou cestou, vysušené ruce, červený nos, nepohyblivost při pěti vrstvách oblečení - mám tuto dobu ráda. Snášející se vločky mi vytváří moderní vzor na jinak nudném černém kabátě, malí sněhuláčci mě zdraví zpoza plotů, ústa schovaná do chundelaté šály. 

Věděla jsem, že přijde. Letos jsem věděla, že se já a sníh potkáme. Nezklamal mě. Dostavil se na Nový rok, v půl třetí ráno. Tiše jsem stála u okna a vítala se s ním. Udělal mi takovou radost. A měly jsme si toho tolik co říct.