Dědovo vyprávění

Honzo. 

Honzo.

No tak Honzo! Poslouchej mne přece. 

Posaď se tady, no tady naproti mne do křesla. Chci ti dneska vyprávět něco moc důležitého. Vím, že jsem tvůj děda, a ty jsi můj vnuk. Vím, že mne jsem starý a ty jsi mladý. Nejspíš ve svém věku ještě nebudeš s to plně pochopit, co ti budu říkat, ale já už nemám čas a musím ti to povědět. Chci ti to povědět. Uceleně, tak jak jsem to prožil. Budu doufat, že to pochopíš a pomůže ti to i v tvém budoucím životě. Nebo alespoň aby jsi věděl a nezapomněl odkud pocházíš.

Je to důležité, tak mne prosím vnímej. Mohl bych ti to totiž napsat, a taky to písemně možná dostaneš, jestli do smrti nestihnu spálit svoje deníky, ale potřebuji, aby jsi mne slyšel to říkat. Vnímat můj hlas, jeho zachvění, barvu, proměnu intonace či hlasitosti. Musíš se dívat do mých očí. Protože o tom to je. Pozorovat. Sledovat. Hlídat. Vnímat. Cítit. Popisovat.

Ach vida. Už jsem trochu získal tvoji pozornost. Konečně posloucháš, to jsem rád. Tak tedy až mi doleješ šálek kávy, opřeme se do ušáků a já můžu začít doopravdy povídat svůj příběh. Tedy vlastně její. Nebo náš?

Narodil jsem se mámě během války. Její muž byl na frontě, neskutečně se dřela v továrně, doma měla už tři děti, pár brambor a půlku chleba na příděl, něco na přilepšenou, když se jí se štěstím podařilo sehnat něco bokem, výměnou za otcovy oblíbené kalhoty, její sváteční jupku (celý život nad její ztrátou vzdychala) či nástěnné hodiny. A teď mimino, další hladový krk.

Nebylo to pro ni lehké, dokonce její bezdětná starší sestra s manželem si mě chtěla vzít na vychování, ale máma mne nedala. Raději sama nejedla, než aby jí puklo srdce. Takhle mi to alespoň poté v dětství vyprávěla. Zvládla to, vychovala nás všechny, otec měl to štěstí, že dostal kulku do stehna a mohl se vrátit domů. Celý život ho noha bolela, ale jak povídal, to je bolest krásná, bolest znamenající život. Rodiče pak zestárli a svůj na tomto světě jim vyměřený čas  dotrávili u nejstaršího syna na vejminku, tak jak se to patří a má. Myslím, že měli hezký podzim života.

Sestry i bratr po válce vychodili učení, živili se poctivou prací, proběhla u nich svatba, přišlo na svět další pokolení - prostě životní cesta, která se předpokládá. Je obyčejná, prostá, a přesto ji každý v skrytu duše chce, i když to nepřizná nahlas před ostatními, a často lže i sám sobě. Nikdo nechce být pořád sám. Jo chvíli je to fajn, svoboda, mládí, bezstarostnost. Ale z toho se celý život poskládat nedá. Z toho zeď nepostavíš. To jsou jen jednotlivé cihly, a jakmile nepřidáš maltu, rozuměj rodinný život, nebude držet pohromadě a rozpadne se při prvním větším poryvu větru, rozuměj ty se rozpadneš.

Mne se zeď postavit nedařilo. Byl jsem od sourozenců o pár let mladší, a jako válečné dítě dost zvyklý na ústrky, rád jsem četl, dospěl jsem v době, kdy se rodiče už zmohli na to  platit mi školu. Vystudoval jsem knihovnictví. Pár let v oboru pracoval, miloval jsem tu vůni, s úctou obracet zažloutlé listy knih, dávat jim nové desky, aby držely listy pohromadě, přemýšlet, kdo si je večer vezme do postele. Nebo holka na plovárnu, kde si to před sebe rozloží a bude četbu předstírat a přitom pozorovat svého idola. A stránky budou vlhnout, slova se rozpíjet pod kapkami padajícími z mokrých dívčích vlasů. Tak takovéhle úvahy se mi mladému klukovi honily hlavou. No jo, to je to mládí.

Navíc v té době jsem měl u děvčat stejně smůlu. Vytáhlý hubený kluk s velkýma odstávajícíma ušima, navíc v kalhotech, ze kterých vyrostl a naprosto bez peněz. Ale takový kluk tenkrát to věděl, nic jsem nečekal. Věděl jsem, že mne nějaká láska určitě čeká. Jen jsem nevěděl, že bude tak osudová. Ale to trochu předbíhám. Tak co Honzo, stačíš mne sledovat? Já vím, že tuhle část vlastně znáš, ale pokud ti chci říct to co chci, musím začít od začátku, povědět celek, všechny díly skládačky.

Takhle jsem žil, snad jako ve snu, krásná práce, na starost jen sám sebe, čas na knížky, procházky přírodou i městem, ale celou dobu to bylo vlastně takové čekání. Tušil jsem, že dojde k něčemu, co můj život převrátí, překope, prostě změní. A taky, že jo. Zrovna jsem začal pracovat pro pana Kubáta, kdybych tenkrát věděl, že tam budu do důchodu, asi bych tam ani nenastoupil. Ale stalo se, a i díky tomu jsi vlastně na světě ty.

Bylo to dopoledne, byl pátek, hodiny odbíjely devátou. Pamatuji si to takhle přesně, protože Honzo, když do dveří vstoupí taková žena jako byla Lady, tak si to vážně dobře zapamatuješ a nikdy na to nezapomeneš. Zvonek nad dveřmi zacinkal, zvedl jsem hlavu od knihy na pultu, právě včas abych spatřil, jak dlouhovlasá černovláska s malou hučkou na hlavě zavírá a otáčí se na mne, a jak se přitom usmívala. Jak se usmívala, koutky úst krásně zvednuté, rty rudé, snad je barvila rtutí. Dlouhý kabát velbloudí barvy, vypadal těžce a draze. Bylo vidět, na první pohled, že je to nóbl dáma. A jak se ukázalo, tak trochu s nosánkem nahoru.

Vlastně vstoupila do obchodu jen náhodou, začínalo pršet, chtěla se schovat. Nic nechtěla, ale aby řeč nestála zaptala se na nějaký dobrý román, jestli bych jí něco nedoporučil, že ona tedy moc nečte, ale že by tedy zase mohla si jako něco přečíst. Co jsem ji tenkrát doporučil si už nepamatuju, pravděpodobně něco od Baara. Každopádně si to koupila, a odešla, s tím svým rudým úsměvěm.

Zbyla po ní jen těžká vůně květinového parfému, která místnost opouštěla jen velmi pozvolna. Stejně jako myšlenky na ni v mé hlavě. Nemohl jsem na ni zapomenout. Nerozuměl jsem tomu, ano byla krásná, upravená, ale z úplně jiného světa, jak mne mohla tak očarovat. Vždyť je jasné, že ji již nikdy nespatřím.

A měl jsem pravdu, už nikdy jsem ji nespatřil, přestože jsem ji viděl v každé třetí hezké tmavovlásce na ulici. Kdoví, kdo to byl, dneska už bych to vědět snad raději nechtěl, ale kdybych ji potkal, tak bych ji poděkoval, protože díky ní jsem poznal svoji Andulku, tvoji babičku.

Ptáš se jak je to možné? Proč by nebylo, život je vlastně jednoduchý, skládá se z pár základních kamenů, jen je potřeba si včas uvědomit jejich váhu a správně si je kolem sebe poskládat. Život je o poctivé práci, hřejivém domácím krbu, koníčcích, které nám dělají radost - tedy pokud má člověk štěstí. Nevím, jestli je to správný pohled na svět, ale takhle já ho za těch sedm dekád dokázal rozšifrovat. A teď, věř mi, už nic přehodnocovat nebudu. To už přenechám vám mladým, ať se s tím poperete po svém.

Zpět ke spojení tvojí babičky a tajemné lady. Co je mohlo spojovat? Mám tušení, že bys na to přišel, protože nic jiného v tom není, ale uspíším to, už takhle vykládám dlouho, až se mi začíná třást hlas, jsem to já, nic jiného v tom není. Jen to, že jsem si uvědomil, po nocích, kdy jsem v horečnatém stavu bloudil po ulicích hledáním svého ideálu, že to nemá smysl, že je to iluze. A z iluze se nedá žít dlouho, zničí tě to. To jsem nehodlal dopustit, na to jsem se, abych byl upřímný, měl moc rád.

Přesto jsem nevěděl, jak se touhy alespoň ji ještě zahlédnout zbavit. Tvoje babička mne zachránila. Při jednom nočním bloudění sněhem zavátými ulicemi, boty jsem měl promrzlé na kost, byla vánice, špatně vidět, do někoho jsem narazil, šel jsem rychle, bylo to tedy prudké střetnutí, ucítil jsem, že se druhá osoba zachvěla, zakymácela a spadla. To už doprovodila dušeným výkřikem. Takhle jsem se seznámil se svojí Sněhurkou. No vážně, nesměj se, tak jsem jí říkal. Byla pro mne zjevením.

Pomohl jsem ji zvednout se a strašně jsem se omlouval, pořád jsem mluvil, byl jsem k nezastavení. A ona mlčela, jen se lehce usmála, spíše očima než ústy - a já úplně oněměl - a bylo to. Takhle jednoduše.

Chodili jsme často na tancovačky, smáli se, a povídali si o věcech o kterých ti tady teď povídat nebudu. Jsou věci, které by měli sdílet jen dva lidi mezi sebou a ostatním do nich nic není, a nevadí, že je ten druhý již mrtvý.

Vzali jsme se za dva měsíce. Nebylo to z kdovíjaké lásky. Andulka  byla dána na vychování, od patnácti tedy pracovala v továrně, ale nebyla na tom zdravotně nejlépe, těžká práce. K tomu bydlela v podkrovním pokojíku, takovém miniaturním, vždyť já se tam nemohl ani narovnat! Tak nějak vyplynulo, že svatba vše vyřeší. Ale měli jsme se rádi, to zase jo. Představa společného života v nás nevyvolávala hrůzu a děs, ale realistické představy. Tak jsme do toho praštili.

Stačilo slušnější ošacení, dva svědci, jeden úředník a podpis s razítkem a byli jsme svoji. Tak málo a úředně jsme byli rodina. Pronajali jsme si menší byt, Andula ho zařídila v jednoduchém, vzdušném stylu, měli jsme tu pohodlí. Vše bylo připraveno, aby k nám přiletěl čáp. Jenže čas utíkal a šum ptačích křídel nikde. Babička začala být ustaraná, vše na děťátko nachystané, zejména lásku celého světa, která jí byla odepřena a chtěla ji dát svému dítěti, a ono pořád nepřicházelo. Srdce se mi svíralo, když jsem viděl, jak se tím trápí.

Pochopil jsem, že to tak nejde a rozhodl se jednat. Jestli jsem za něco dneska rád, tak za to, že jsem to tenkrát udělal. Řekl jsem ženě, že ji uživím, nebude chodit do práce, bude se starat jen o byt a tloustnout. Protože byla jak stín, průsvitná pokožka, žebra pohmatem snadno ke spočítání. Obrátila ke mě svoje pomněnky, ve kterých byla jediná otázka - a za co budu jíst? Měla pravdu, počítali jsme každý halíř.

Našel jsem si noční práci, na poště. Bylo to vyčerpávající, skoro jsem nespal, vždy jen odpoledne po návratu z knihkupectví. Jenže člověk byl mladý, tělo to vydrželo. Jak by taky ne, když se mi Andulka začala kulatit před očima. Tenkrát jí to slušelo nejvíc v životě, učiněná panenka se z ní stala. Zakrátko se ukázalo, že se kulatí i z jiného důvodu než je pravidelný přísun špeku a cukru. To bylo radosti!......která trvala tak krátce.

Čas do porodu utekl jak voda, pak praskla ta plodová a dítě bylo na světě. Křičelo z plných plícek, rudé až za ušima, plné života, kterého v sobě mělo tolik. Jak by ne, když ho vysálo z matky, na kterou už nestačilo. Chuděra, ani jednou své dítě neviděla.

Byl jsem jako ochrnutý, co já věděl o dětech, o vedení domácnosti, taky jsem musel chodit do práce. A ještě ke všemu to bylo děvče, kdyby aspoň chlapec, ale děvče, co si jenom počnu? Nedalo se nic dělat, sám bych to nezvládl, nastěhoval jsem se k sestře, do pokoje pro hosty, sestra se o tvoji matku starala, naštěstí sama měla zrovna půlroční mimino, jedno či dvě, to už je jedno, tak jsem byl starostí ušetřen.

Nebylo to ideální soužití, hlavně švagr nadšený nebyl, ale pro mne to byla spása, mám pocit, že kdyby to bylo jen na mne, dopadlo by to ještě hůře, jestli to tedy bylo možné...

O tomhle se mluví ještě hůř, a ty víš, co řeknu, takže to vemu zrychleně. Tvoje máma, vážně nevím, po kom to zdědila, nebo jestli to bylo chybějící matkou, se od třinácti chovala jak divoženka. Nebylo možné ji doma udržet. Stále častěji se domů chodívala jen vyspat. V sedmnácti odešla nadobro. Prostě zmizela, jediný lístek na stole zbyl jako důkaz její existence:

Táto, chci žít po svém. Nehledej mne, já se k tobě vrátím. Mám tě ráda. V.

Podepsala se jen iniciálou, jako kdyby už neměla dost času napsat celé jméno, a to věděla, jak zkracování jmen nesnáším.

Hledali jsme ji všude, zešedivěl jsem strachy, ale bylo to marné, nenašli jsme ji. Svůj slib dodržela, vrátila se. O tři roky později! Tři dlouhé roky, tisíc bezesných nocí. Nikdy jsme se nedozvěděli, jak a kde žila. Jednoduše za nedělního úsvitu, seděli jsme všichni kolem kuchyňského stolu, zaklepala na vchodové dveře a tím se rozhodla vstoupit zpět do našeho života. Že je v požehnaném stavu, byla jediná věc, kterou jsme si mohli být jisti. Nemluvila, jako by oněměla. Něco se jí muselo přihodit, snažil jsem se na to nemyslet, a být rád, že žije. Ale pozorně poslouchala, když jsme jí vyprávěli, jak tu žijeme my. Jedla hltavě, jeden krajíc chleba za druhým, a stejně hltavě naslouchala.

Vdaná asi nebyla, to by se tu takhle na prahu nezjevila, poprvé jsem byl rád, že moje žena už nežije, tohle by nezvládla, hanbou by se musela propadnout. Já se na ní vůbec nezlobil, nevyčítal, já byl jsem prostě šťastný, že ji mám zpátky doma. Jak bych se na ni mohl zlobit, když ze mě udělala dědu? Narodil ses ty, Honzo. Byl jsi tak krásně ošklivý, vůbec jsi nebrečel, klidný mudrland už odmalička. No, zůstalo ti to.

Najednou bylo doma zase živo, dcera a mimino, dvě osoby navíc, mačkali jsme se tu, bylo tu hlučno, ale bylo nám tu krásně. Alespoň mne to tak připadalo. Netrvalo to dlouho, podvědomě jsem čekal, co se kde přihodí, ale že od nás dcera zase odejde mne nenapadlo. Ten chlap ji musel k sobě silně vábit, když mu nedokázala ani kvůli tobě odolat, nebo za tím byla nějaká sekta? Raději nevědět, raději nevědět. Někdy je nevědomost milosrdná.

Naštěstí nám tu nechala tebe, za to jsem jí vděčný, i když ty ji nenávidíš, prosím, odpusť jí to. Jediná věc, kterou od tebe ještě žádám. Dej jí volnost a dostane se jí i tobě. Ať můžeš vejít do svého života bez šedých šmouh na duši, ať můžeš vidět krásu světa bez zaslepenosti nenávistí, ať můžeš žít svůj život podle sebe.

To je asi všechno, víc ti vyprávět nebudu, jak jsme prožili tvoje dětství, ty a já posledních dvacet let, to víš, a snad si to budeš pamatovat, o tom povídat nebudu, protože to je ještě nedopsaná kapitola, ve které nám snad ještě bude dopřáno napsat pár dalších stránek, snad bůh zdraví dá.

Je pozdě, umej hrnky od čaje, zhasni a běž spát.

Pane Hadravo, co tady děláte? Já vás všude hledám, bude večeře, a vy si tu takhle sedíte. Víte, že sem bez doprovodu nesmíte chodit. Tak pro příště, ano. Pojďte, zavedu vás do jídelny. Je rajská, povedla se jim, to si pochutnáte, uvidíte.