V převráceném autě

Nic si nenalhává. Ví, že je konec. Nepřijedou včas, a i kdyby, nezachrání ho. Umře tu. Uhoří či vykrvácí? Co přijde dřív. Má posledních pár minut, na co by asi tak měl myslet. Na něco podstatného, důležitého, tak proč se mu hlavou nic nehoní a má tam prázdno jak v právě zametené světnici. Jako by myšlenky už odešly na druhý břeh, utekly mu napřed.

Konec života je tu a žádné rozhřešení na cestu nedostane?
Nezjeví se mu smysl života?
Nic?

Snad aby to přišlo rychle, a měl to už za sebou. Zvláštní, že ho skoro nic nebolí, jenom cítí únavu, bolest hlavy a krev na rukou, jak si jimi přidržuje ránu na břiše (protržená střeva?), krásně teplá, hřeje do dlaní.



Ale......chce-li konec tak proč tu ruku tedy neodtáhne a prodlužuje tak svoji agónii?

Copak chce za těch pár minut takto získaných navíc získat? Snad naději?

Stále doufá, že přežije? Tak s tím přestaň a buď racionální, jako jsi byl celý život!

Má žízeň, proč tu není nic k pití, sakra. Nohy zaklíněné, kdyby se alespoň mohl pohnout. Jaká ironie, celý život v pohybu, teď nucen ustrnout a jen být, v jedné poloze, poslední předsmrtné poloze, jak moc ztuhne do doby, než ho najdou?

Je to důležité? Proč myslí zrovna na tohle, proč si raději nevybavuje Šárčin smích či otcovo pochvalné poplácání po ramenou, když vyhrál největší zápas své kariéry.

Kdyby přežil, co by udělal jako první? Asi nic, byl by rád, že dýchá. Ale rozhodně by se těšil až bude se svojí ženou, ano přesně tak, na tohle teď myslí, ušlechtilé myšlenky přebila živočišná potřeba. Jak by teď rád sevřel ji v náručí, silně, snad až surově, jak by do ní prudce vnikl, ano, to by chtěl. 

Je někde uprostřed polí, černočerná tichá noc, nikde ani ozvuk zvuku, nic nic nic, jen on tady dodýchává. Takhle si konec života tedy nepředstavoval. Ale představoval si ho vůbec nějak? Přemýšlel o něm? Každému se nám to zdá jako něco vzdáleného, abstraktního, odsunutí vhodného do budoucnosti, alespoň do zítřka, času je dost, zítra je taky den, proč si kazit ten dnešní, dnes ještě žijem, carpe diem!

Neměl by si pustit nějakou hudbu? Ale co je vhodné pro tuto chvíli, přece nebude poslouchat regionální zprávy. Ticho je vhodnější, takové dodávající vážnost situaci. Pro koho chce hrát divadlo? Vždyť je tu sám s Bohem. Ale to snad ne. To se snažíš najednou posichrovat, co kdyby ten nahoře přece jen existoval? Zbabělče! 

Děti, měl by myslet alespoň na děti. Jak se zatváří, až jim to sdělí? Kdo jim to poví? A pochopí to ve svém dětském věku? Jsou ještě tak nevinné. Proč nechce myslet na svoje myšičky malý? 

Člověk je sobec, soustředí se na sebe.

Vzpomíná na tu mega pařbu na vysoké, v životě už se necítil tak dobře, svobodně, jako on, jako esence svojí bytosti. Škoda, že to bylo jen jednou. 

Kdyby nenarazil do stromu, byl by už doma a zasedal k večeři. Zapečené těstoviny a sklenice piva. Dvakrát převrácené auto a vše je jinak. Málo změní hodně.

Začíná mu být zima, zkroucené tělo bolí, žízeň, strašná žízeň. 

Tak takové to je?
Takové obyčejné.
Takové nenápadné.
Copak bys chtěl k tomu fanfáry?
Takové prosté.

Chce se mu spát, je to tak lákavé, tak proč se bránit. 

.............................................................

Už ví, už zná odpověď na všechny své otázky.

Ano, takhle prosté to synu je.