Jedu za tebou, sedím v autobuse, za oknem mléčná mlha, téměř nic nevidím, občas probleskne osiřelý strom, jehož větve jsou tak smutně prázdné, do uší dopadá hukot kol odrážejících se po dálnici či prosvištění náklaďáku vedle jedoucího. Stěží to vnímám, moje duše je zaměřena na tebe. Těším se, až tě uvidím. Bojím se, že tě uvidím. Jak mne uvítáš? Bude to divné, nebudu vědět co s rukama a nohama nebo to bude přirozenost sama a moje pohyby budou vláčné, bez nucení? Tak na tohle myslím, když tu tak sedím v autobuse. Je skoro poledne, tvrdí mi hodinky na zápěstí, těžko tomu věřím, pohled z okna se mi snaží namluvit, že je večer, tak bílo, šero, šedo, působí to smutně, plačtivě. Bude snad sněžit?
Jedu za tebou, sedím v autobuse, už pětatřicet minut. Nevím, co to dělám, proč jsem ráno cestou na přednášku šla druhým směrem. Co mne donutilo otočit se a vypravit se na třistakilometrovou cestu k tobě? Nerozumím si. Očividný zkrat, teď vidím tvůj úsměv a lehké potřesení hlavou na pravou stranu, no jo, občas jsem udělala něco bláznivého, mimo svoji přirozenost. Ale ty jsi to na mě měl přece rád.
Jedu za tebou, sedím v autobuse, stěží vím, jak jsem se zde ocitla. Někdo mne očaroval a já se probrala až teď, kdy už nemůžu vystoupit. Je středa, prostředek týdne, polovina sedadel neobsazených. Naštěstí, nesnesla bych, kdyby byl někdo vedle mne, dotýkat se něčí ruky a stehna, víš, jak mi lidský kontakt nedělá dobře. Sám jsi to měl podobně.
Jedu za tebou, sedím v autobuse, pod námi právě vláčně teče řeka, a mně se třesou ruce, stále více a více, jednak je to kodrcáním po těch našich nekvalitních asfaltkách, jednak obavou. Obavou, jaké to bude, až před tebou stanu.
Jedu za tebou, sedím v autobuse, krajina šmouhovatí a nezajímavě za oknem ubývá. Snažím se vymyslet, co ti povím, až před tebou stanu. Nikdy jsme mezi sebou nepoužívali moc slov, o to více mi záleží na výběru těch, která ti chci říct. Hle, teď se mezi stromy mihla postava muže ve vaťáku, a zase zmizela.
Jedu za tebou, sedím v autobuse, venku je bílo, připadám si, jako kdyby mne někdo zamíchal do mléčné kaše, husté a studené. Co mne to napadlo vypravit se za tebou, jak to ospravedlním. Musím odůvodňovat své činy? Ty jsi to nikdy nedělal.
Jedu za tebou, sedím v autobuse, už zbývá jen pár minut, uhýbáme z dálnice, sjíždíme do tvého města, a já začínám být klidná. Těším se, že tě zase uvidím. Jen jedna věc mne mrzí, že tvůj úsměv nespatřím, že se budu muset smířit s pohlazením žulového kamene. Ale je dobře, že ti nedali na náhrobek fotku, tedy doufám, že ne, já to nemám ráda. Jenže dnes se to tak často dělá, zejména u mladých. Mladých a krásných jako jsi ty.
Jedu za tebou, sedím v autobuse, a už vím, proč to dělám. A ty to taky víš, i když ještě nejsem u tebe. Musím se s tebou rozloučit, chci poznat tvoje město, o kterém jsi mi během našich černých nocí tak krásně vyprávěl.
Jedu za tebou, sedím v autobuse, a cesta končí. Kdežto moje putování za tebou pokračuje. Jdu, jdu a už se nebojím. Slova, co ti chci říct, mám připravená. Jsou to ta správná, a není jich mnoho, tak jak by jsi to chtěl. Jsou to slova lásky a díků. Za to že jsi, že jsi byl, že jsi byl se mnou.
Žádné komentáře:
Okomentovat