Na odpočívadle

 Intermezzo 

- Můžeš už s tím prosím tě přestat.

Šum. Ladění stanic.

- Chci tam dát něco poslouchatelného, zprávy mne deprimují, víš to, samé neštěstí, smrt, vražda, únos dítěte, pád koruny, hádky poslanců, vždyť je to na zbláznění. Chci něco veselého, co mne roztančí, co mi dodá energii a ne ji ze mne vysaje jako ty tvoje pořady.

Povzdech. Jeho.

- A třeba i ty pak budeš méně nevrlý.

- Ale já nejsem, jen víš, jak mne tyhle návštěvy vyčerpávají.

- Nemusel jsi přece jezdil.

- Ale já chtěl, vždycky chci být s tebou.

- Ale nemáš je rád.

- Mám, protože mám rád tebe. Jsou to tvoji příbuzní, chovám se k nim slušně, bavím se s tvým tátou o počítačích, i když mne to nebaví, se strejdou o prasatech, i když o nich nic nevím, tetě pochválím bábovku, i když sladké nerad. Víc po mne snad nemůžeš chtít.

Nepatrný povzdech. Její. 

Family portrait. Pink. 

- Vidíš to? Támhle na odpočívadle, nějaké auto.

- A co já s tím?

- Neměli bychom pozastavit?

- A proč jako?

- Třeba potřebují pomoc.

- Zrovna naší, viď? 

Stáhne rty do přísné linky a stočí volant doprava, předtím samozřejmě hodí blinkr. Zastaví, ale motor nechá běžet. Před nimi stojí modrá škodovka. Stará. Má otevřené dveře. U řidiče. Chlap stojí na druhé straně auta. Něco je před ním na zemi. Nehýbe se. Velký vaťák, krátké nohavice monterek, na hlavě flekatou bekovku.

 - A co teď jako? To vystoupíš a půjdeš k němu?

 - No jasně? Co jiného?

- Tak já tu tedy počkám, kdyby něco....

 - Neboj, já si poradím.

 Odepne pás, otevře dveře a vystoupí z auta. 

Reklama. Na elektroniku. Sleva do konce měsíce. Výhodný nákup.

Sleduje ji, jak zdolává vzdálenost mezi dvěma vozidly, zapnula si kabát a límec poupravila, aby ji na krk netáhlo, fouká silný vítr. Jde rázně, tak jak má ve zvyku. Už je u toho chlápka. 

Nas ne dogonat. Tatu. 
 

Vše co vidí, je to, co o situaci ví. Nemůže slyšet ani slovo, o to více se soustředí na jejich gestikulaci.

Usmívá se, stačí mu sledovat její záda a ví, že se teď usmívá. Tak dobře ji zná, uvolní pravou nohu, lehce přenese váhu více na druhou, odpustí si tu svoji věčnou strnulost, tohle doprovází její úsměv.

Už dlouho ten postoj neviděl.

Proč? Nebyl důvod?

Nedokázal jí už ani vykouzlit úsměv na rtech?

To se budou hádat už donekonečna?

Nikdy nic jiného?

Ta hudba ho rozčilovala, přeladil zpět na zprávy. 

Hrubý domácí produkt za minulé čtvrtletí poklesl o ....

To je přece důležité, sledovat dění v politice, zabývat se nepokoji v Iráku, vědět o hladovějících v Africe. Proč ji to nezajímá? Tohle jsou starosti, tohle je život, tohle je součást i jejího života.  

Čeká nás dohrávka patnáctého kola...

Naklánějí se nad krabicí, klekají si k ní. On vytahuje nůž! Přesto sedí a nic nedělá, znehybněl. Podává jí ho, ona přeřízne bílý provázek a otvírá víko. Oba o kousek ustoupí a jen sledují. On fascinovaně s nimi – ptačí křídla, šedobílé perutě zběsile kmitají ve vzduchu, vznášejí se, kolik jich je? Asi pár, ale vypadá to na celý chumel, holubi, krásní holubi. Ptáci. Uvěznění a teď náhle volní.

Věčný okamžik.

Letí do polí, krouží jim nad hlavami, otáčejí se, a nakonec zamíří na sever, k lesu, pryč od nás, od silnice, po které sviští jedno auto za druhým.

Zvláštní chvíle. 

Už se vrací, úsměv stále přetrvává. 

Sedne si zpět k němu do auta, mlčí, on taky mlčí, chtěl by toho najednou tolik říct, nebo alespoň něco málo, ale nemá slova, o tom, co právě viděl, co to znamenalo, může to něco znamenat? Nebo to nic nebylo?

- Můžeme jet? 

Slova nemá stále, tak ji alespoň pohladí po koleni.

Položí svoji dlaň na jeho ruku a jen jemně stiskne na znamení souhlasu.

Zařadí rychlost, levý blinkr bliká a čeká až se v provozu uvolní místo, aby se začlenili zpět do té nekonečné dlouhé linie aut, na cestu která je dovede domů.
 

Bylo právě sedmnáct hodin. A teď si dáme...