V městečku, kde jsem se narodila, a kde dodnes žiju, byla jedna cukrárna, která už tam ale není. Jenže v době, když jsem byla malá holčička, asi tak desetiletá (to už asi není úplně malá holčička, že…dobrá tak mladá slečna) tam bývala. Byla krásná a byla za odměnu. Maminka nás tam vodívala, mne a mého brášku na pohár. Oba jsme si vždycky dali ten stejný. Šmoulí pohár. Nevím proč se tak jmenoval, protože s těmi kreslenými postavičkami z televize neměl nic společného. Ani barvu, což by bylo takové logické, řekla bych. Vespod byla zmrzlina, vanilková, následovala bohatá vrstva jahod se želé, horou vyšlehané šlehačky zasněžené kakaem konče. Mňam, to byla dobrota.
Nešlo jen o ten pohár, měli jsme s bratrem rádi i samotný prostor cukrárny. Vešlo se dveřmi, úplně obyčejnými, a vevnitř to také vypadalo obyčejně. Ale pak se zahnulo doprava a tam to bylo! Nacházelo se zde šest boxů, kam jsme vždy zahučeli, a nebylo na nás vidět. Chodívali jsme sem zpravidla, když jsme šli od doktorů či za vysvědčení. Prostě, když byla zvláštní příležitost. A někdy zase jen tak, abychom si tu zvláštní příležitost vyrobili.
Dodneška si chuť zmrzlinového poháru pamatuju, dneska už takovou dobrotu neochutnám, chuť dětství nikde vyrobit neumějí.
Nejlepší na návštěvě tohoto podniku byla přítomnost mámy. Její smích, její upracované ruce na stole, láskyplné oči plné veselých hvězdiček. Máma. Čtyři písmena, která v sobě nesou největší lásku světa. Co víc je potřeba dodávat? Nic. MÁMA.
Byly to krásné roky, kolik jsme těch pohárů snědly, se nikdá nedopočítalo, raději. Tak jako končí dětství tak skončila i Cukrárna. Vesele si vykračujete po ulici, nikdo vás nevaruje, nečekáte to, a najednou uvidíte ve výloze šmouhy od barvy, špachtle, vše přikryté igelitem…napadá vás, oni malují? Páni, tam to bude hezky nové…pak se podíváte na vstupní dveře – ZAVŘENO, NA PRODEJ.
Dětství končí, zabouchlo přede mnou dveře, tak dospěj! A najdi si něco jiného, co ti bude oslazovat sváteční okamžiky. (Neboj, ono jich zase tolik nebude.).
Nešlo jen o ten pohár, měli jsme s bratrem rádi i samotný prostor cukrárny. Vešlo se dveřmi, úplně obyčejnými, a vevnitř to také vypadalo obyčejně. Ale pak se zahnulo doprava a tam to bylo! Nacházelo se zde šest boxů, kam jsme vždy zahučeli, a nebylo na nás vidět. Chodívali jsme sem zpravidla, když jsme šli od doktorů či za vysvědčení. Prostě, když byla zvláštní příležitost. A někdy zase jen tak, abychom si tu zvláštní příležitost vyrobili.
Dodneška si chuť zmrzlinového poháru pamatuju, dneska už takovou dobrotu neochutnám, chuť dětství nikde vyrobit neumějí.
Nejlepší na návštěvě tohoto podniku byla přítomnost mámy. Její smích, její upracované ruce na stole, láskyplné oči plné veselých hvězdiček. Máma. Čtyři písmena, která v sobě nesou největší lásku světa. Co víc je potřeba dodávat? Nic. MÁMA.
Byly to krásné roky, kolik jsme těch pohárů snědly, se nikdá nedopočítalo, raději. Tak jako končí dětství tak skončila i Cukrárna. Vesele si vykračujete po ulici, nikdo vás nevaruje, nečekáte to, a najednou uvidíte ve výloze šmouhy od barvy, špachtle, vše přikryté igelitem…napadá vás, oni malují? Páni, tam to bude hezky nové…pak se podíváte na vstupní dveře – ZAVŘENO, NA PRODEJ.
Dětství končí, zabouchlo přede mnou dveře, tak dospěj! A najdi si něco jiného, co ti bude oslazovat sváteční okamžiky. (Neboj, ono jich zase tolik nebude.).
Žádné komentáře:
Okomentovat