Návrat domů

Á, paní Škvardová, copak dobrého vám můžu dneska nabídnout?

Ptá se mne pan Chu. Úslužný úsměv na šedé tváři, ze které vystupují vychytralé oči, jako dva dolary. Alespoň z nich mám takový pocit. Večerka, kde nakupuju ráda. Vietnamci, kdyby těch dneska nebylo, musela by trávit s ostatními deprimující frontu v Bille mezi narvanýma vozíkama, než se dostane na řadu k slečně, jejíž celodenní hudbou je píp, píp. Na zbláznění. Pro ni i pro mne. O co milejší je mi úlisný pan Chu. Nevím, jak se doopravdy jmenuje, pro mne je to prostě pan Chu. Ráda dávám lidem vlastní jména, lépe si je pak zapamatuji, uvíznou mi v paměti.

Jako můj muž. Richard Škvarda. Kdepak, pro mne je to Šarp. To jako z anglického sharp, pro jeho povahu, které mi nějak souzvučí se škvard, blbá logika, leč moje logika.

Nakonec si vyberu jen kilo banánů, pětaosmdesátiprocentní hořkou čokoládu a láhev vína. Nechce se mi vařit, stejně už je pozdě, uděláme si jen malé posezení se Šarpem večer u televize. Tak pro jistotu ještě přihodím levné DVD, které u pultu spatřím, nějaká komedie, tak uvidíme. Snad to nebude blbost, když jo, vypnout to můžeme vždycky.

Od večerky to mám domů pět minut, jedna ulice, přechod a v prostřed další ulice se nachází náš dům. Trvalo mi, než jsem si zvykla na dům. Celý život v paneláku, malý prostor, pořád je, co poslouchat, hádající se sousedy, splachování záchodů, brečící děti. To ticho ji v domě zpočátku děsilo. Ale už si zvykla. Když Šarp chtěl dům, dostal dům. Nedokázala mu nic odmítnout. Třebas se zpočátku stavěla proti, oba věděli, že je to jen naoko, trochu pro zábavu, protože jí bylo jasné, že povolí. Milovala ho, tak se mu vždycky přizpůsobila. 

Když se před čtyřmi lety po dekádě trvající známosti brali, brala si ho v dobrém i zlém, tak jak se říká. Dala mu největší důkaz své lásky, obětovala mu své nenarozené děti. Šarp byl neplodný a o jakékoliv formě adopce nechtěl ani slyšet. Řekl jí to po pár měsících vztahu, chtěl být férový, aby mohla vycouvat. Možná měla, občas ji to napadne, jen jí ta myšlenka proletí hlavou jako blesk, ač o ni nestojí, ale to už je teď jedno. Stejně je ve věku, kdy by případné těhotenství už bylo velkým rizikem. Každopádně tehdy neodešla, zůstala s ním. Nelituje toho, je jí s ním dobře, vždyť mají krásnou patnáctiletou historii. Miluje ho. On ji. Ideální pár, řekněte, kolik takových znáte vy.

Nějak se dneska v práci necítila dobře, tak odešla o hodinu dříve, než původně plánovala. I tak se vracela už za tmy, ale nevadí, přesto bude doma dříve než Šarp. Rozpustí čokoládu a udělá mu je s banánem. Jeho slabůstka. Sladké nejedl, ale na tomhle si ujížděl.

Stojí před brankou, dvířka zamrzají, jak je prudce otvírá, rychle kráčí po cestičce, nějak se do ní dala zima. Těší se, až si pustí krb a bude čekat na muže. Ale co to? V předsíni se svítí? Hm, že bychom ráno zapomněli zhasnout nebo že by Šarp dneska taky skončil dřív. Ani jedno se mi nezdá moc pravděpodobné.

Nejdu přímo k domu, zabočím k psí boudě, abych psovi nalila čistou vodu a dosypala granule. Večer už by se mi do té kosy nemuselo chtít vycházet. Tak co, kluku jeden, hlídal jsi celý den poctivě? Jó, tak to si zasloužíš tyhle dobrůtky. Nakonec ho podrbu za uchem, jako poděkování dostanu olíznutí na tvář.

Už už se zvedám z podřepu, když zaslechnu hlasy. Překvapí mne to, tak jen automaticky pootočím hlavu a vidím, že z verandy vychází Šarp s nějakou ženou. Nevím, co mne nutí zůstat tu takhle skrčená, kdyby je napadlo se sem podívat, vypadala bych směšně. Určitě je to někdo z práce, přinesl mu nějaké podklady k soudnímu případu, tak co mne nutí se nepohnout? Jsem ale ve stínu a je ani nenapadne hledět někam jinam než jeden na druhého. Srdce mi začne prudce tlouct, modlím se za dvě věci. Jednak aby pes nezačal štěkat, určitě cítí, že se něco děje a zadruhé prosím prosím, ať ji nepolíbí. 

Moje prosby jsou splněny na půl. Kdybych si mohla vybrat, zvolila bych jinou polovinu, ale co se dá dělat. Políbí ji. Políbí se. Vášnivě, přitáhne si ji ke svému tělu, úplně, vášnivě, na doraz. Rozechvějí se mi nohy, zhroutím se do mokré trávy. Je mi jedno, že sukni budu mít špinavou, jsem úplně v šoku. Co se to děje?

Líbali se snad věčnost, přesto to jednou muselo skončit, a ta husička odeběhla na vysokých kramflecích, na kterých neuměla chodit, působila fakt směšně, něco jako cupitání Bridget Jonesové ve druhém filmu, brr.

Nevím, jak ale vzpamatuju se na tolik, že se odplížím za psí boudu, kdyby se šel podívat na psa. Musím teď přemýšlet. Teď to chce klid, rozvahu. Jak jednat? Uf, uf, vydýchávám to. Pocem ke mně ty psisko, co nám to páníček provedl nehezkého?

Nemám ponětí, jak tuhle situaci řešit. Nejraději bych se skrčila do klubíčka a řvala. To ale neudělám, vstanu, trochu oklepu sukni a rozhodnu se dělat jako by nic. Prozatím, jestli to zvládnu, jestli dokážu předstírat (asi to nebude tak těžké, když on mi to taky dělá, myslím si, kdoví jak dlouho, měsíce, roky, je jediná, nebo má těch ženských vícero, já jsem ale pitomá kráva). Už už natahuju, ale ne, klid, jsi zvyklá zvládat stresové situace, přepni na autopilota, to zvládneš.

Hlučně vpadnu do dveří. Šarpe, jak to, že jsi doma tak brzo? Ále, odpadlo mi jedno přelíčení. A copak ty? Chová se normálně, nevidět ho s tou ženou, jen před pár minutami, na vlastní oči, tak nic nepoznám. Vede obyčejný dialog, smějeme se, pijeme víno, koukáme na donesený film. Normální večer. 

Chovám se trochu nepřirozeně, taky není divu, ale výmluva na bolest hlavy muže uspokojila. Už odešel spát, já ještě sklízím ze stolu, nemám ráda, když se ráno stává do nepořádku. A během těch pár minut činnosti najednou přesně vím, jak se zachovám. Nijak. Nic jsem neviděla, nic nikdy neuvidím. Nechám to plavat. Vybudovala jsem si nějaký život a teď v poločase mezi narozením a umíráním nechci nic měnit. 

Tak má nějakou aférku, no a co, přišla, odejde. Vím, že mne neopustí. Tím si jsem jistá. To by mi nikdy neudělal. Ne, když jsem mu obětovala svoji plodnost, takový křivák zase není, aby mne opustil. Třeba i díky jeho bokovkám máme tak hezké manželství. Nebudu to řešit, zamknu tu ztracenou důvěru, velký kus právě odumřelé lásky do třinácté komnaty a slibuju, že ji nikdy neotevřu. Pro svoje vlastní dobro. Zhasnu světlo v kuchyni a jdu si lehnout po bok svého muže. Každý den jednou musí skončit.