Cesta do služby

Za pět minut bude zvonit budík, přestože jsem vzhůru, nenatáhnu se a nezamáčknu ho. Jen koukám na ty červená čísla, jak se proměnují z jednoho do druhého a přibližují ráno k páté hodině. Ty tři minuty, co mi zbývají, se snažím využít pro sebe, soustředit se na sebe, co teď cítím? co vnímám? jsem spokojená? mám se dobře? Kladení otázek mi šlo vždycky dobře, s odpovědmi je to o něco horší, ale základem je, že se aspoň dokážu zeptat, ne? Další otázka.

Už? Tak jo, zvoní. Teď ho tedy zamáčknu, odhodím peřinu, už je září, začíná být chladno, za chvíli, aby se začalo topit. Rychle do koupelny, ranní hygiena, dneska váhu vynechám, čert to vem, vím, že těch dvacet kilo mám pořád, už rok, od porodu, pořád to nejde dolů, to před dvanácti lety, poprvé to šlo samo, no s věkem jde všechno hůř, nebo spíš pomaleji. Přesto i kdyby mi ta kila zůstala, za toho mého ročního budulínka mi to stojí. Takže rychle k němu, nakrmit, přebalit, mlaďochovi svačnu do školy, podepsat úkoly. 

Rifle, tričko, boty, zapnout pračku, sbalit tašku, čekat na manžela až se přiřítí z práce. Rychlá pusa na tvář, rozdány úkoly, vyndej prádlo, pověš ho, jsou tam připraveny další tři várky, tak alespoň něco vyper, ať tu není velký nepořádek večer, oběd máte uvařený, večeři nechám na tobě, nezapomeň, že kluk má odpoledne trénink.

Uf, dveře od bytu za mnou neslyšně zaklapnout, teď ať si chlapci poradí sami. Ze začátku to bylo hrozný, takhle je opouštět, ale já už bych se doma asi zbláznila a peníze jsou taky potřeba, muž to vycítil, a říkal, že když můžeme pracovat na protisměny, že to nějak, spolu s babičkami zvládneme. Že to zvládne se o malého postarat.

Musím připustit, že nelhal. O malého se postaral, nakrmil, vykoupal, uspal. Ale to bylo tak všechno, protože já mu navařila, naprala, vše žehlila - a vrátila se z práce do bince. Tak takhle by to nešlo, postupně jsem ho musela naučit, že tohle je velká část starostí o dítě. Samozřejmě dělám stále skoro všechno, ale když je potřeba, vypere, vyžehlí. Nemůžu si stěžovat, můj muž je zlatej. Ale však jsem si takového chlapa zasloužila, no ne?

Tohle mi letí hlavou zatímco letím po schodech dolů do sklepa pro kolo. Ráda jezdím do práce na kole, mám to po rovince, jen k nemocnici je to kopeček, ale ono mne neubude. Zas tak stará nejsem, vždyť je mi teprve pětatřicet.

Hlavní důvod proč jezdím na kole je ten průvan co se mi prohání vlasy, a nutnost fyzicky zabrat, a šlapat a šlapat. Pokaždé si připadám jako Vašáryová v Postřižinách, jak dokázali tu scénu natočit tak, že z ní jde ten pocit volnosti úplně cítit je mi záhadou, ale miluju ji.

Ještě je tma, chlad se vkrádá pod svetr, ulice se pomalu probouzejí, sem tam rozsvícené okno, lidé se vypravují do práce, za chvíli se zvýší provoz na silnici, jak každý nasedne do aut za účelem přesunu na místo, kde většina z nich jen bezesmyslu utratí osm hodin svého života, jen proto, že dělat se musí. 

Proto mám svoji práci ráda, je těžká, namáhavá, často smutná. Ale je potřebná, pomáhá, má smysl. A když děláte něco, co má smysl, tak vám nevadí, že je to náročné. Teda většinou. Občas je to na zbláznění.

Vstupuji na oddělení, je tu klid, ale už začíná ranní režim, noční sestra Jarka už pacientům nabrala krev, rychle se převléká, těší se domů, dnes slaví výročí s přítelem, jsou spolu rok, tak ji bere na večeři, je nadšená. Je hlavně mladá, skoro o patnáct let, ježkovy voči, jak já byla živelná ve dvaceti, to snad není pravda. Nevymyslela jsem si to jen zpětně, abych si udělala mládí zajímavější? Snad ne, nebo jen drobet přikrášlila, takové kosmetické úpravy jen dalo by se říct.

No nic, přestaň myslet, hoď na sebe svůj žlutý mundur, vyptat se druhé sestry zda byly v noci příjmy, co se stalo, začít zjišťovat kdo jde v kolik na jaké vyšetření. Připravit si skříň s prádlem, vylít a vymýt bažanty a služba může začít.