Jemné zasyčení a následovala tma. Praskla žárovka. V lampičce, stolní. Když jsem se k ní naklonila a čekala, až vychladne, abych ji vyšroubovala, viděla jsem posmrtné záchvěvy jemné – čehosi vlastně? – nějakého vlákna, které díky přepětí se rozdělilo na dvě strany a teď nevědělo co s tím. Nechtělo si ještě přiznat, že smysl jeho existence je pryč a že skončí v koši, pak v kontejneru, a pak bude rozmačkán velkým lisem. Tedy alespoň já jsem jí přisoudila takový konec. Pohmatem jsem zjistila, že již baňka vychladla a jala jsem se ji vyšroubovat. Skončila v koši, přesně jak jsem jí předpověděla.
Z kuchyně jsem šla do komory, kde jsou uloženy od svíček po vánoční stromek všechny potřeby nekaždodenní spotřeby. Šla jsem najisto. Jenže regál vymezený žárovkám obsahoval pouze sto a čtyřicetiwattové. A já potřebovala šedesátiwattovku! Máme s Petrem dohodu, kdo vezme poslední – jedno jestli rohlík nebo indulonu – zásoby doplní. A já světlo neměnila ani nepamatuju. Takže teď nemám žárovku, zato mám vztek. Rezignuji předem na dialog, Petr sedí u počítače a hraje partii pokru s dalšími neznámými lidmi online (snažil se mne to kdysi taky naučit, ale na tohle já tedy nejsem, já zůstanu u svých knížek a u internetu si vystačím s googlem a wikipedií), popadnu bundu, čepici a skočím do farmářek, rychle vyběhnu ven, ať se vyvztekám, přijdu s žárovkou a nebude hádka.
Stejně už tedy spolu moc nemluvíme, raději s ním nemluvit než se hádat, žijeme tu jako dva mlčící mloci, jen se tu plazíme, každý jsme si vyznačili slizem svoje cesty a míjíme se, vyhýbáme se, nedotýkáme se. Nejsme my, jsme tu oba, každý sám za sebe. Hádka by obsahovala jeho argumenty - že tam žárovky jsou, že se tedy domluva jedná o produkt jako celek a ne o jednotlivé watty, že je to pod jeho rozlišovací schopnosti. Nemám sílu se dnes dohadovat.
Venku je tma, lampy svítí, zima, však už je prosinec, i když letos ještě nenapadlo, jen dvakrát po ránu jemný poprašek, který paprsky slunce dopoledne stačilo odstranit. Cítím sníh ale ve vzduchu, dneska napadne. Sice v rádiu říkali, že sněžit bude až za týden, ale mýlili se, cítím to, vím, že bude sněžit. Kvůli mně, protože potřebuji něco krásného a sníh mi dělá dobře.
Pocházím z hor, celé dětství strávené v oteplovačkách a na lyžích, byla to krásná doba. Do Prahy jsem šla až kvůli Petrovi, připadalo mi to tak snadné vše opustit a jít s ním, řekl jen pojď a buď se mnou, budeme se mít krásně, a já šla. Bez kufrů, zato se srdcem na dlani. Kdy se to vůbec stalo? Před rokem či před pěti? Ten pražský čas mi tu tak splývá, že nemám ponětí, opravdu nevím, a musím počítat. Bylo to tak snadný, tenkrát. Dneska už bych váhala, jestli mi to stojí za to.
Partička mladých kluků slavící Silvestra v našem hotelu. Obsluhovala jsem je, bavili se víc než dobře, pozvali mne na jejich akci. A já šla, jen proto, že jsem se pohádala s Bárou, kamarádkou od školky, která mne na poslední chvíli vyškrtla ze seznamu hostů na její oslavě. Jedna noc a já věděla, že půjdu s ním, když bude chtít. Stačila chvíle a já přehodila výhybku u kolejí vedoucí můj život. A teď jsme tady v malém bytě zaklínění do tohohle podivného stavu.
V krámku nikdo není, ale žárovku mají. Pro jistotu vezmu hned tři. Pokladník namarkuje čárové kódy, stočí pohled na displej s cenou, ale neřekne ani slovo. Taky mlčí, ale aspoň se na mne usměje, jenže až tehdy, když mu řeknu, to je dobrý, a nechám mu drobné. Vracím se do bytu, už klidná, svižná procházka mne unavila a setřásla ze mne tu naštvanost.
Vstoupím do bytu, nechtíc, to jak mám zmrzlé prsty, mi vyklouznou dveře a s rámusem se zabouchnou, čekám nadávky, tohle on nesnáší. Jenže Petr se sluchátky na uších to ani nezaregistruje. To už jsem vážně pro něj jen vzduch? Neví, že jsem na něj naštvaná, že s ním vedu v duchu dlouhé dialogy, že jsem byla půl hodiny pryč. Bere mne jako vybavení domácnosti, taková prachovka a sporák v jednom.
Našroubuji žárovku, zbylé uklidím na poličku, sednu si do křesla, koukám, jak lampa září, až mne z toho bolí oči, musím se podívat jinam, do tmy, do okna - a hle, popadává. Nádhera. Sníh, potřebuji sníh. Napadne mne něco bláznivého, to je tím sněhem, vábí, láká. Ráno se sbalím a odjedu k našim, do hor, potřebuji si s někým promluvit, hra na němou rubu už mě nebaví. Bude tam veselo, v penzionu hosté, živo, zalyžuju si, bude to fajn.
Ano, zajedu si na návštěvu. Nadýchám se čerstvého vzduchu, a brzy se mi bude po Petrovi zase stýskat. Zjistím, že mi chybí, a on mne začne taky postrádat. Určitě. Nebo se ukáže, že už se není proč vracet.
Žádné komentáře:
Okomentovat