Proti sobě

Sedí proti sobě, ona na pohovce, on v křesle, mlčí, stůl mezi nimi, jako by tvořil přehradu přes kterou k sobě nemohou. Mlčeli už chvíli, vlastně pár chvil, ba ne už celou věčnost, prostě od doby co vkročili k ní do bytu. 

Proč ho sem vůbec zvala? Nechtěla být dneska sama, ale co s neznámým mužem, kterého důvtip opustil jen co překročil práh jejího domu. Že by ho vyděsil? To je hloupost, má to tu zařízeno obyčejně, možná trochu přeplácaně, chaoticky a neuspořádaně, ale tak to má spousta lidí. Rozhlíží se po pokoji, snaží se na něj dívat jeho očima, ano, asi si říká, že to tu má plné čičurek, ale jí se to tak líbí. Má ráda hezké, miloučké a malé věci, miluje porcelánové figurky, sbírá je. Támhle na poličce - klečící Popelka, nevlastní sestra a zlá macecha - její nejmilejší kousky. Krásně tvarované, modré šaty vypracované do záplavy záhybů a nádhernou barvou vyvedené, navíc pohádkové postavy, z její nejoblíbenější pohádky. 

Protože ona ve skrytu duše sní o princi nebo alespoň o nádherných šatech, tak jako každá žena. Jenže toho on si určitě nevšiml, asi jen zaregistroval, že na všem leží prach, nerada uklízí, vždy to oddaluje jak to jde, pak vezme prachovku a rychle vše omete, jedno dva máchnutí a je to.

Do háje, proč to řeším, určitě sem přišel okouknout jak máš vytřené poličky. Tak proč nic nedělá? Jen sedí a dívá se. Na ni,  okolo. Potkala ho v baru, dali drink, druhý, možná i třetí, celkem se bavili, jemné dotyky jim ukázali, že si nejsou úplně nepříjemní, pozvala ho k sobě. Tak jakou další pobídku chce? 

 

"Dáš si něco k pití?" zeptá se, vstane aniž čeká na odpověď a mizí do kuchyně, po cestě se modlí, aby tam ještě nějaká flaška vína byla, má štěstí, objeví dvě láhve rulandského, uff, veme skleničky, vytře je utěrkou, pro jistotu, aby se jí tu neudusil mikroskopickými částečky prachu (to jsem si tím přemýšlením tedy dala, teď abych brzo vážně uklízela) a s hlubokým nádechem se vrací do arény.

Chce jen pár chvil plných lidského tepla, chce aby ji někdo sevřel v náruči, a pak ať si zase zmizí a ona se může vrátit do svého života, do své uzavřené samoty, která jí většinou vyhovuje. Jen dneska ji nesnese.

Jenže jak vešli do jejího bytu, jako by se ten přirozený běh večera někde zasekl, někde špatně odbočili, a ted se nemůžou vrátit na hlavní cestu. Možná si připadá v nevýhodné pozici, ona je tu na domácím hřišti, on cizí. Měli jít k němu? Nenavrhl to. Ale to už je teď jedno, musí pokračovat v tomhle směru.

Prohlíží si ji, líbí se mu, takhle v obyčejném bílém světle zářivky vypadá ještě lépe než v přítmí baru, popravdě je tím překvapen, až zaskočen, ale příjemně, samozřejmě. Kdo by protestoval? V bytě má tedy trošku nepořádek, všude štosy časopisů, polštáře po zemi a komínky knih všude možně, je to tu malé, ale útulné. Docela hezké.

Přesto se tu necítí příjemně, udělal chybu, že si sedl do křesla, když ho uvedla do místnosti, měl si sednou na pohovku, aby si tam mohla přisednout a postupně by se k sobě přiblížili, tak nějak jen mezi řečí, uvědomil si špatné rozhodnutí hned jak dosedl, jenže pak už mu bylo hloupý se zase zvedat, působilo by to divně.

Potřebuje se trochu aklimatizovat na prostředí, už je prostě takový, pár chvil a bude to dobrý. Jenže mezitím narůstá bublina ticha mezi nimi, a nikdo do ní nechce píchnout, protože to praskne a bude rána a bude to zlé. Prostě špatné, kde se to zvrtlo, vždyť v tom baru se bavili tak dobře a bylo to prostě úplně skvělý? A po dvou hodinách povídání ho pozvala k sobě, co víc by si mohl přát?

Den se přesouvá z pátku do soboty a oba stále mlčí, už jsou v bytě sedmnáct minut. 

 

Nic o sobě nevědí, nic o sobě vědět nechtějí. 

 

To se pak konverzace udržuje těžko.

Jak může být mlčení výmluvné.

Pohnula se, jde pro víno, tak snad se to s přísunem alkoholu zlepší, ten co vypili už asi vyprchal a vzal jim všechna slova, tak tento je zase přinese. Slyší bouchnutí dvířek skříňky, vrací se. Podává mu láhev, ať ji načne. Opatrně začínají slova plynout ze rtů, a spojovat se do vět. Korek s mlasknutím vytáhne, červeň do skleniček naleje a jednu jí podá. Ona mu poděkuje, minimalisticky se napije (v podstatě jen omočí rty) a skleničku položí na stolek.

Poté se posadí zpět na pohovku, vyzuje si lodičky a nohy skrčí pod tělo. Kouká na její nohy, její kotníky ho fascinují, každý muž má na ženách oblíbené části těla, on má slabost pro kotníky a chodidla. Proto ženám dělá často masáže nohou, je tím známý a dívkám se to líbí, Kristýna to přímo zbožňovala, to si takhle v sobotu večer sedli k televizi, pustili nějaký přihloupý film, u které se chtěli pobavit, pojídali oříšky, ona se natáhla a on masíroval. Pohodové večery, které odešly spolu s Kristou. Zažije to ještě někdy?

O čem mluvit? O víně (je dobré, máš raději červené nebo bílé, jaký alkohol ještě piješ, o jeho barvě či vůni, vždyť tomu nerozumí, plácal by blbosti), o zájmech, o hudbě? Nenapadá ho nic nosného, o čem by bylo vhodné teď mluvit.

"Nechceš.."
"Myslíš, že.."

Promluví oba najednou, skvělý, mlčení a teď zase oba vyhrknou první nepromyšlená slova. Celý večer se rozpadá, začíná působit trhaně, absolutně neplyne hladce, jak by měl. Můžou z něj ještě vytvořit něco smysluplného? Nebo by se měl zvednou a odejít? Jenže není to škoda, když už se dostal až sem? Ta holka je vážně hezká.

Dobrá, rozhodla se, jeho řeči už nevnímá, usmívá se, ale na tlachání o víně nemá dost sil. Dá mu deset minut, aby se rozhoupal k akci, doufá, že je využije, protože dnešní den nedokáže být sama, ale nedokáže už s nikým ani mluvit, teď už zvládne nechat jen promlouvat své tělo. Jestli to nepochopí, bude muset udejít. Osm minut mu zbývá, že by, dopíjí víno, dodává si kuráž? (ano, prosím, ano!), zvedá se, je to nadějné (pokud to vyjde, tak vážně zítra uklidí), šest minut (a bude v noci dělat, že spí, až se bude vykrádat ven), prosím prosím, tak pojď!

Dobrá, rozhlodl se, dopije skleničku, když jim to nejde se slovy, zkusí to bez nich, uvidí se. Vstane, obejde stůl a skloní se k jejím rtům.

A pak?

Mlčení může být výmluvné.