Zavane vítr a roztancuje tak listí, které mne polechtá po tvářích. Vytrhne mne to z mých myšlenek a já jsem nucena se rozhlédnout po okolí. Kde se to vůbec nacházím a proč tu jsem? Co je za den? Co žiju za život? Typicky listopadová depresivní depka. Ale to bych to nebyla já, abych něco neřešila a neviděla černě, i kdyby nebyl podzim. K čemu, že jsou listy krásně zbarvené, červená, žlutá, veselostí podzim jen hraje. Ale já ho takový nevidím, protože to neumím. A nepomáhá alkohol ani prášky od doktora. Když to nechcete vidět, tak vám nic nepomůže a vy to prostě nespatříte. Jednoduché pravidlo, které platí vždy. Slepota duše je horší než slepota očí.
Svátky se blíží, dušičky za námi, další depka v podobě nastupujících Vánoc se za pár dní přikutálí spolu s prvním sněhem (který do svátků of course zmizí), ověšená taškami plnýma zbytečností se člověk bude prodírat mezi davy lidí, naštvaných, frustrovaných a taky oběšených (nákupy samozřejmě).
Přesto se opatrně na Vánoce letos těším. Opatrně. Poprvé po třech letech, protože je budu trávit s Matějem a zakulaceným bříškem. Navařím, uděláme si pohodu, Matějovi koupím nějakou hru na počítač, aby měl radost, plácnu se přes kapsu. Pak kvůli děcku peněz bude málo. Ale má už jen mne, čas největší bolest odnesl, tak letos to bude fajn. Musí, musím dokázat vytvořit rodinnou atmosféru.
Posledních několik svátků bylo hrozných. Vánoce Hrozné, Vánoce Bolestné, Vánoce Utrpení. Co se nám stalo před třemi lety? To nejhorší, co může. Když vám týden před Štědrým dnem umře máma, jaké by to taky mohlo být. Zasáhlo mne to, a je jedno, že jsme spolu pět let nemluvily, neměly dobré vztahy, navštěvovaly se spíše z povinnosti než pro potřebu vidět se a popovídat si. Jak já v šestnácti ráda vypadla z domu, co bych za to teď dala, kdybych mohla změnit svoje rozhodnutí, a prožít s rodinou více času. Myšlenky, které nemají smysl.
Před třemi lety pro mne Vánoce vymizely z mapy kalendáře. Prožila jsem to v mlze - pohřeb, černo. Ani nevím, zda jsme s tátou ozdobili stromeček. Asi ano, kvůli bráškovi, dítě školou povinné potřebuje andílky, sněhové vločky a světýlka o to více, když přijde o mámu. Takže jsme ho určitě měli, ale že bych si to pamatovala, to ne.
Matěj. Kdybych neměla brášku, který mne nutí tu být pro něj, zbláznila bych se. Určitě by pro mne všechno ztratilo smysl. Ale kvůli němu se musím vzchopit a postarat se o něj, navařit atd. Vlastně budu poprvé vařit, vloni ještě kuchtil táta. Jenže pak...nechci mu to dávat za vinu, mám ho strašně ráda, opravdu, ale to se musel zbláznit? Vždyť my bez mámy taky musíme žít, tak proč to nedokázal on. Na Silvestra, pokus o sebevraždu. Moc hezky jsme letošek začali, vážně.
Je v ústavu, ani na svátky ho nepustí, možná kdybych hodně prosila, tak by nám ho domů dali, ale nechci, bylo by to pro Matěje ještě horší. A pro mne taky. Zajdeme tam na návštěvu. To musí stačit, třeba příští rok, až na tom bude lépe. Stejně nás moc nepoznává, napráškovaný až běda.
Teď se hrozím, co mne čeká. Bude toho moc. Je mi dvacet a pár let k tomu navrch, starám se o čtrnáctiletého puberťáka, jsme bez rodičů, bez příbuzných, musela jsem přerušit školu, najít si práci. Dělám sekretářku, dobrá pracovní doba, práce není namáhavá, ale ani zajímavá. Peněz moc nemáme, jen tak vyjdeme. Člověk by řekl, že navenek vypadám jako velmi zodpovědná osoba, no to možná tak působí, ale kdyby to bylo pravda, tak bych jednou za měsíc nevyrazila s kamarádkami do baru, kde se pořádně opiju, a provedu blbost. Naposledy před čtyřmi měsíci, bráchu hlídala sousedka, potřebovala jsem se pořádně odreagovat. Byl to skvělý mejdan, vracela jsem se ráno v dobré náladě - ale bez vědomí, že už ne sama - že se mi v útrobách začíná vyvíjet červíček, který náš život zase o něco ztíží.
Zjistila jsem to až po třech měsících, pro samou práci a starosti (Matěj se ve škole zhoršuje, kam podá přihlášku na střední?, nebo jen učňák, kdo poradí, proč nemáme alespoň nějakou tetu či babičku, někoho na blízku), byl to šok, na potrat bylo pozdě, ale stejně bych na něj asi nešla, ale jak to zvládnu to taky nevím.
Bylo pro mne těžké zajít za tím klukem, moc se neznáme, viděli jsme se párkrát, a říct mu, že bude mít dítě, ale musela jsem, má na to právo. Překvapil mne, snažil se zachovat klid, neříct hned věci, co zabolí a nejdou vzít zpět, řekl, že potřebuje přemýšlet, že se ozve. Zavolal asi za týden, zašli jsme na kafe, u hrnků horké kávy vše probrali, chce se na výchově podílet, je to student, peněz moc nemá, ale jak bude moc, vypomůže. Scházíme se, zajímá se o vyšetření a jak se nám daří.
Nechodíme spolu, ale je nám spolu dobře, kdoví třeba budeme tvořit jednou úplnou rodinu. No ne, že bych po letech zas objevila růžové brýle? To ta láska, že. Ale zase si nechci dělat přehnané naděje, dneska už stojím nohama pevně na zemi, jak se to otřepaně říká - život mě naučil. Život není peříčko, ale pěkně velká kovadlina, která mi pořád padá na hlavu. Každá další rána mne zaráží hloub do podlahy, ztěžuje pohyb, nemůžu nic, ale je já se nevzdám. Nesmím, dokážu to, jednou bude líp.
Vítr nabírá na síle, listy si hrají na babu, zas mne jeden zašimral na tváři, a já raději zapadnu do vchodu a jdu domů. Do bytu, kde je permanentně naštvaný mutující kluk, dřevěná kolíbka a snad naděje na pár hezkých svátečních dní. Protože Vánoce mají být šťastné a veselé. A kdy jindy věřit na iluzi? Kdy jindy snít a mít přání, a doufat v jejich naplnění než v čase zázraků?
Přesto se opatrně na Vánoce letos těším. Opatrně. Poprvé po třech letech, protože je budu trávit s Matějem a zakulaceným bříškem. Navařím, uděláme si pohodu, Matějovi koupím nějakou hru na počítač, aby měl radost, plácnu se přes kapsu. Pak kvůli děcku peněz bude málo. Ale má už jen mne, čas největší bolest odnesl, tak letos to bude fajn. Musí, musím dokázat vytvořit rodinnou atmosféru.
Posledních několik svátků bylo hrozných. Vánoce Hrozné, Vánoce Bolestné, Vánoce Utrpení. Co se nám stalo před třemi lety? To nejhorší, co může. Když vám týden před Štědrým dnem umře máma, jaké by to taky mohlo být. Zasáhlo mne to, a je jedno, že jsme spolu pět let nemluvily, neměly dobré vztahy, navštěvovaly se spíše z povinnosti než pro potřebu vidět se a popovídat si. Jak já v šestnácti ráda vypadla z domu, co bych za to teď dala, kdybych mohla změnit svoje rozhodnutí, a prožít s rodinou více času. Myšlenky, které nemají smysl.
Před třemi lety pro mne Vánoce vymizely z mapy kalendáře. Prožila jsem to v mlze - pohřeb, černo. Ani nevím, zda jsme s tátou ozdobili stromeček. Asi ano, kvůli bráškovi, dítě školou povinné potřebuje andílky, sněhové vločky a světýlka o to více, když přijde o mámu. Takže jsme ho určitě měli, ale že bych si to pamatovala, to ne.
Matěj. Kdybych neměla brášku, který mne nutí tu být pro něj, zbláznila bych se. Určitě by pro mne všechno ztratilo smysl. Ale kvůli němu se musím vzchopit a postarat se o něj, navařit atd. Vlastně budu poprvé vařit, vloni ještě kuchtil táta. Jenže pak...nechci mu to dávat za vinu, mám ho strašně ráda, opravdu, ale to se musel zbláznit? Vždyť my bez mámy taky musíme žít, tak proč to nedokázal on. Na Silvestra, pokus o sebevraždu. Moc hezky jsme letošek začali, vážně.
Je v ústavu, ani na svátky ho nepustí, možná kdybych hodně prosila, tak by nám ho domů dali, ale nechci, bylo by to pro Matěje ještě horší. A pro mne taky. Zajdeme tam na návštěvu. To musí stačit, třeba příští rok, až na tom bude lépe. Stejně nás moc nepoznává, napráškovaný až běda.
Teď se hrozím, co mne čeká. Bude toho moc. Je mi dvacet a pár let k tomu navrch, starám se o čtrnáctiletého puberťáka, jsme bez rodičů, bez příbuzných, musela jsem přerušit školu, najít si práci. Dělám sekretářku, dobrá pracovní doba, práce není namáhavá, ale ani zajímavá. Peněz moc nemáme, jen tak vyjdeme. Člověk by řekl, že navenek vypadám jako velmi zodpovědná osoba, no to možná tak působí, ale kdyby to bylo pravda, tak bych jednou za měsíc nevyrazila s kamarádkami do baru, kde se pořádně opiju, a provedu blbost. Naposledy před čtyřmi měsíci, bráchu hlídala sousedka, potřebovala jsem se pořádně odreagovat. Byl to skvělý mejdan, vracela jsem se ráno v dobré náladě - ale bez vědomí, že už ne sama - že se mi v útrobách začíná vyvíjet červíček, který náš život zase o něco ztíží.
Zjistila jsem to až po třech měsících, pro samou práci a starosti (Matěj se ve škole zhoršuje, kam podá přihlášku na střední?, nebo jen učňák, kdo poradí, proč nemáme alespoň nějakou tetu či babičku, někoho na blízku), byl to šok, na potrat bylo pozdě, ale stejně bych na něj asi nešla, ale jak to zvládnu to taky nevím.
Bylo pro mne těžké zajít za tím klukem, moc se neznáme, viděli jsme se párkrát, a říct mu, že bude mít dítě, ale musela jsem, má na to právo. Překvapil mne, snažil se zachovat klid, neříct hned věci, co zabolí a nejdou vzít zpět, řekl, že potřebuje přemýšlet, že se ozve. Zavolal asi za týden, zašli jsme na kafe, u hrnků horké kávy vše probrali, chce se na výchově podílet, je to student, peněz moc nemá, ale jak bude moc, vypomůže. Scházíme se, zajímá se o vyšetření a jak se nám daří.
Nechodíme spolu, ale je nám spolu dobře, kdoví třeba budeme tvořit jednou úplnou rodinu. No ne, že bych po letech zas objevila růžové brýle? To ta láska, že. Ale zase si nechci dělat přehnané naděje, dneska už stojím nohama pevně na zemi, jak se to otřepaně říká - život mě naučil. Život není peříčko, ale pěkně velká kovadlina, která mi pořád padá na hlavu. Každá další rána mne zaráží hloub do podlahy, ztěžuje pohyb, nemůžu nic, ale je já se nevzdám. Nesmím, dokážu to, jednou bude líp.
Vítr nabírá na síle, listy si hrají na babu, zas mne jeden zašimral na tváři, a já raději zapadnu do vchodu a jdu domů. Do bytu, kde je permanentně naštvaný mutující kluk, dřevěná kolíbka a snad naděje na pár hezkých svátečních dní. Protože Vánoce mají být šťastné a veselé. A kdy jindy věřit na iluzi? Kdy jindy snít a mít přání, a doufat v jejich naplnění než v čase zázraků?
Žádné komentáře:
Okomentovat