Pobyt

Bylo to bláznivé období. Všechno se mi zdálo neskutečné už tenkrát. Tak proč se divit, že teď, po dlouhých letech,  se mi těm vzpomínkám nechce teprve věřit. Protože se vlastně nic nestalo, a přesto to můj život změnilo. To se tak občas prostě stane.

Všechno se dařilo. Dostala jsem stipendium, čekaly mě tři měsíce tvůrčí činnosti. Celý den nic nemuset, jen se procházet, promýšlet a psát, psát, nerušeně psát. Rok předtím jsem vydala svůj první román, který sklidil průměrný úspěch u kritiky (to znamená, že mne hned nestrčili do zavařovačky od okurek s nálepku Brak) a lehce nadprůměrný u čtenářů. Po dvou polozapomenutých básnických sbírkách to byl pro mne až šok.

Strhl se kolem mne kolotoč - rozhovory, besedy, návštěvy knihoven. Bylo to úžasné, nové, ale i vyčerpávající. Za půl roku jsem nenapsala ani řádek z nové knihy. Neměla jsem ani nápad o čem psát. Bála jsem se, že jsem se jednou ani ne třísetstránkovou knihou vyčerpala. Začal se mi z toho stávat šedý mrak, který pořád stál nade mnou a ne a ne odejít (ale ani nezapršet). Pak přišlo to stipendium. Bylo to v zimě, leden až březen. Španělsko. Teplo. Moře. Klid.

Těšila jsem se jako malá, a to už jsem přitom žádná mladá slečna dávno nebyla. Nikdy jsem moc necestovala. Nejen proto, že jsem na to neměla peníze, ale neměla jsem důvod. České země jsou krásné, a než prozkoumám pořádně své nejbližší okolí, tak i na to je můj život krátký.

Hlavní důvod ale byl přeprava, to únavné, úmorné, otravně dlouhé přesouvání se z jednoho místa na druhé. No ale budiž, dá se přežít, rozlámané tělo po cestě si odpočine a je to zase dobré. Ale taky musíte zabalit, a to je pro mne to úplně nějtěžší. Nikdy to neodhadnu, asi mi na to chybí mozkové buňky. Buď si toho zabalím málo a pak na místě půlku věcí postrádám či musím dokupovat nebo sebou táhnu dva kufry, ze kterých 87,5% věcí neupotřebím (vážně jsem si to jednou spočítala).

Spisovatelský dům. Nic extra honosného, ale žádná chatrč to taky nebyla. Pár básníků a romanopisců z celého kontinentu v ostatních bytech, naštěstí se každý věnoval sám sobě a svým dílům. Naplánovala jsem si první týden jako odpočinkový. Poznat okolí, zvyknout si tu, nemyslet ještě na knihu. Abych nevyšla ze cviku rozhodla jsem se psát si takový cestovní deník. Popis okolí, místních, prostě co mne upoutá a zaujme. Abych se nějak rozepsala.

Teplo moc nebylo, rozhodně ne takové, jaké bych si představovala, přesto tu bylo krásně. Nebo alespoň mne na duši ano. Odpoutala jsem se od všeho z České republiky, jen chodila, celý den chodila. Po pláži, po ulicích městečka. Sledovala líně se převalující vlny, pozorovala noční oblohu, jestli vypadá z jiného místa jinak, jak chodí Španělky oblékané, ochutnávala místní pokrmy, snažila se zachytit vášnivé rozhovory mezi sousedy, zašla jsem si tu na výstavu fotek, tu do muzea.

V místním knihkupectví hledala české autory, a měla radost že je nacházím, a doufala, tenkrát ještě jako spisovatelský benjamínek, velmi neskromně, že se třeba přeloží i můj román a bude si ho tady moci nějaký chlápek s pořádným knírkem koupit. Prostě oči otevřené, zápisník s tužkou po ruce a jen to jelo. Nemyslela jsem na žádné těžkosti, odpočívala jsem, a pomalu se začínala těšit do práce.

To, jak každé ráno vstanu, dám si kávu a pečivo. Zapnu počítač a budu ťukat, písmenko za písmenkem, stránku za stránkou, jen počkej klávesnice, to bude zápřah, ani nebudeš stačit zachycovat všechny ty úžasně vystavěné věty, ty vybroušené slovní diamanty nadějného spisovatelského objevu na české literární scéně!

Pak to přišlo. Týden na aklimatizaci utekl, a byl čas začít. Jenže to nešlo. První den zahájen snídaní dle plánu, jenže co pak, když se prsty po klávesnici nerozeběhly? Dobře, je nutné přečíst si mejly, spojit se s domovem, než se začne, tohle se musí vyřídit. To je jasné, že odpoledne už psát nešlo. Takže lehká večeře, svižná procházka na čerstvém přímořském vzduchu a brzy spát. O to více je potřeba zítra zapracovat.

Vstala jsem nabušená nápady, které nevybouchly, neboť stránka zůstala opět prázdná. Cokoliv jsem napsala se mi po opětovném přečtení zdálo tak strašné, že jsem hned musela použít Delete. Pocit, že už nic nikdy nenapíšu, se vrátil. Cítila jsem se příšerně, jako kdyby mi někdo umřel. Jako kdyby mi umřelo moje dvojče. Co si bez něj počnu?

Potřebovala jsem čokoládu, obalit si nervy, trochu. Šla jsem do obchodu a po cestě se to stalo. Byla jsem svědkem něčeho, čemu vděčím za své budoucí spisovatelské úspěchy. Alespoň si to myslím. Ta scéna mne proměnila v někoho jiného a já od té doby neměla problém psát, nikdy, už nikdy.

Když jsem zahýbala do ulice, kde je nejbližší samoobsluha, už z dálky jsem zaslechla neobvyklou sílu vzrušeného rozhovoru, a zakrátko jsem měla situaci spatřit. Donutilo mne to zastavit a jen se dívat. Jejich řeči jsem nerozuměla, ale ani nebylo potřeba. Zoufalství, smích, teatrálnost, lomení rukou, pláč říkaly vše. Lidé byli svědky smrti v přímém přenosu. Mladý kluk spadl ze střechy, kterou opravoval. Tu scénu mám pořád před očima. Téměř poledne, slunce svítí, přitom jemně poprchává. Kruh snědých lidí, povětšinou robustnějších tvarů, tvořící kolečko kolem Adónise. 

To jméno jsem mu dala sama. Adónis. Byl krásný, tak krásný, až se mi chtělo srdce zastavit. Asi osmnáctiletý chlapec, pro mne by to mělo být ještě dítě, ale nebylo, viděla jsem jeho chlapecké tělo, mokré a mrtvé, přesto mě přitahovalo, sexuálně ale i jinak, svou dokonalostí, krásou. Ten zmar nad zbytečně ztraceným životem mne rozbrečely. Najednou jsem věděla co psát, dar, síla, schopnost se vrátily. 

Dodnes věřím tomu, že tím, že jsem se dokázala citově projevit nad smrtí cizího člověka, se moje bloky odstranily. Věřím tomu, protože chci, aby to tak bylo. Aby jeho smrt nebyla zbytečná. Ve všech mých románech ho mimochodem může naleznout, jste-li pozorný čtenář. Je to taková moje nit, která moje díla propojuje.

Z lidské přirozenosti jsem přistoupila blížeji ke stále se zvětšujícímu hloučku. Adónis, tak klidně tam ležel, někdo už mu zavřel oční víčka, spal, klidně a s patrným úsměvem na rtech. Měl sevřenou pravou ruku v pěst, tak aby si mě nikdo nevšiml, sehnula jsem se a podívala se, co tam ukrývá. Svíral kamínek, obyčený oblázek, bezcenný, tak proč ho tak svíral, co pro něj asi musel znamenat. Nepozorovaněj jsem si ho vzala. Vyjmula jsem mu ho z ruky, jemně ho pohladila po stydnoucí dlani, naposledy se na něj podívala a odešla. Však už bylo v dáli slyšet houkání sanitky, ačkoliv každý viděl, že tady už seberychlejší pomoc nepomůže.

Vrátila jsem se do domu, do obchodu už jsem nepotřebovala, tahle scéna (kluk co spadl ze střechy a zabil se) byl ten impuls, co jsem potřebovala. Další dva měsíce jsem propsala, bylo to úžasné, miluji ten stav absolutního ponoření do příběhu, žiju se svými postavami, naslouchám jim, a pak s dovolením vyprávím jejich příběhy, nechávám se unést do říše představ.

Zkrátka a dobře po uplynutí času, který mi byl vyčleněn zde prožít, jsem odjížděla s v počítači uloženou složkou, která obsahovala fantastický román. Věřila jsem v to, měla jsem pocit, že to je dobré, víc než dobré. Výborné! Nakladatel to přijal chladněji, než jsem si představovala - chce to spoustu úprav, zkrátit o sto stran, moc dlouhé, tuhle kapitolu přepsat, tohle bych přesunul až za toto - ale přijal. A vydal. A prodal. 

Kniha se stala úspěšnou, vlastně dodneška se prodává nejvíce. Podle vydavatelství je to proto, že je to příběh o lásce. Jen já vím, že je to proto, že byl psán opravdu ze srdce, že jsem si v něm na nic nehrála, nestylizovala, jen vyprávěla můj Adónisův příběh.

Nikdy na svůj první pobyt ve spisovatelském domě nezapomenu, nejhezčí období pro mne, nejvíce mi to dalo, mohla jsem být jen sama se sebou a se slovy. A ten kamínek? Bylo by krásné, kdybych mohla říct, že ho mám dodnes vedle počítače, a když nevím jak dál, pohled na něj mi dodá inspiraci. Bohužel jsem ho kdysi při některém svém stěhování musela ztratit. Nemám ho, mrzí mne to, ale říkám si, že dokud mám toho chlapce v srdci a v  myšlenkách, tak ztracený není. 

A abych to úplně uzavřela, tak ještě doplním, že o deset let později, při mé dovolené s manželem do Španělska, jsem v tamních obchodech překlady svých knih opravdu nalezla. To pro mne byl důkaz, že jsem jako spisovatelka opravdu prorazila.

 Od té doby jsem začala psát jeden román ročně, ale to mi moc dlouho nevydrželo, protože i mne doběhl život - potkala jsem svého muže, narodily  se nám děti. Bylo málo času, více starostí, méně psaní. Důchod beru jako odměnu, mám opět čas psát, i když vnoučata se často dožadují mé pozornosti. O to více mě těší, že jste se tu sešli v tak hojném počtu na křtu mé nejnovější knihy Rozvázané tkaničky. Takže dost otázek o mých spisovatelských začátcích a pojďme se věnovat tomuto mému nejnovějšímu románu.