Jak jsem po letech potkala Martinu

Tak jim to zase nevyšlo, pomyslím si s pohledem otočeným k nebi. Obloha zametená, jediný obláček prachu nezbyl tam. Že by si nebeská uklízečka vzala šichtu navíc? Každopádně s tím čeští meteorologové nepočítali.  

A slunce pere pořádně, toho se musí využít, přehnu rukávy a zahrnu je pod ramínka podprsenky. Však je na čase se konečně trochu opálit. Z báglu vytáhnu poslední sýrovou buchtičku a zakousnu se do ní. Celý týden se těším až zase pojedu na Florenc, na busák, a koupím si tady tři tyhle malý (a šíleně drahý) dobroty. 

Setřesu z trika drobky, posadím se na poslední volné místo na lavičce a opět zalovím v baťohu. Už už vytahuju knížku, když v tom na mne dopadne stín. Nejsem moc zvědavá, kdo to je, ale tak nějak automaticky přesto zvednu hlavu. Je to žena. Mladá, hnědovlasá, tlustá. Je mi povědomá, ale hned si ji zařadit nedovedu. A tak pohled odkloním zpět k baťohu, je mi hloupé koukat na ni, tak tupě. Taky mne neoslovila, tak se asi neznáme. 

Konečně dokončím lovení v batohu a Bradbury se octne na denním světle. Než stačím nalistovat na stránku, u které jsem večer usnula, tak mi to dojde. Vždyť je to Martina! 

No jo, určitě je to ona! Neviděly jsme se dobrých deset let, ale musí to být ona. Lidem se obličej přece nemění. Martina pochází z Prahy, ale její máma ne. Ta se narodila u nás, v P. Proto se známe, jelikož Martiny babička bydlí v ulici, odkud pocházím já. Dalo by se říct, že Martina byla moje „prázdninová kamarádka“. Přijela prvního července a odjela posledního srpna (s dvoutýdenní pauzou, kdy byla s rodiči na dovolené u moře). Také sem jezdily její sestřenice – Mirka a malá Janinka. Jenže ty tu trávily méně času, jezdívaly na tábory a taky měly ještě druhou babičku, v Pardubicích. Martina tu byla celé měsíce. A sama, protože je jedináček. 

Bylo tedy jen otázkou času, kdy se skamarádíme. Stalo se to, když nám bylo kolem deseti (mne jedenáct, jí devět). Ve světě, kde je vše ideální, bychom si spolu nehrály. Jsme naprosto jiné, zájmy, názory, přístupem k životu. Ale k házení míčem zase s idejemi druhého souhlasit nepotřebujete. 

A tak jsme se takhle jednou pozdravily, daly do řeči. A bylo. Od té doby jsme pořádaly výpravy do korun stromů i do křoví. 

Když jsme povyrostly, už jsme si spolu nehrály. Byly jsme na to velké, a taky Martina už tak často k nám do města nejezdila. Bylo přirozené, že jsme se odloučily, tak snadno a bezdůvodně, jako jsme se daly dohromady. 

Trochu se stydím, že jsem ji nepoznala, ale ona mne taky přece ne. Jak se teď zachovat, co teď udělat? Každá reakce působí divně. Tak se rozhodnu dělat, jako že nic (taky to znáte, viďte?) a celou cestu se vyhýbáme kontaktu jedna druhé. Trochu mne to mrzí, ale už nemám sílu ji oslovit (jsem děsnej srab). 

Za deset minut obě nastoupíme do autobusu, jedna napravo, druhá nalevo, jedna dozadu, jedna dopředu (určitě chápete). 

Pak usnu. Vzbudím se, když autobus zahýbá do P. a míjí zaplněné parkoviště před Kauflandem. Rychle překontroluju zda mám všechno, abych tu zase něco nenechala (minule svetr, předtím kniha). Čekám na kufr, kdežto Martina hned vyrazí do naší ulice. Deset minut jdu za ní než tohle divný „setkání“ ukončí zavrzání branky. Je mi z toho smutno, ale jakmile uvidím mámu, na Martinu zapomenu. 

---------------------- 

Ty jo, to si děláš jako srandu. Tohle mi ještě tak chybělo. Že já nejela ráno raději s našima. Kdybych to bývala věděla, to je v háji. Jenže se mi nechtělo vstávat. Ty jo, to fakt ne. Nechci, aby mne takhle viděla. Ona slečna hubeňourka. Ty jo, no tak jsem přibrala třicet kilo. Jenže ona je snad zhubla nebo co. Anorektička, určitě, není jinak možná. Proč jsem musela jet tímhle busem, nechci potkavat lidi, co mě znali dřív. 

Je to divný, nepromluvila na mne – že by mne fakt nepoznala? To já jí tedy hned. To je fuk, ať tak či tak, jsem ráda, že neoslovila mne. Nechtěla bych s ní mluvit. A taky nebudu.