Start dne

Měla jsem obavu, že se ráno neprobudím, přece jen v půl šesté teď nevstávám. A tak jsem zalarmovala spolubydlící, ať mne když tak probudí. A ještě mámu, až půjde do práce, ať raději taky prozvoní. 

Když nakonec po pěti hodinách spánku zapípal mobil, věděla jsem, že vstanu bez problému, protože pohled z okna (jsme už týden bez závěsů) ukázal modrou oblohu a slunečný den. Po osmi minutách během kterých mne budila spolubydlící i máma, přestože jsem byla vzhůru a jen si chtěla ještě poležet, jsem se z postele vykolíbala. Rychle umýt, černé kalhoty, trochu promyslet, co za vršek, jak moc po ránu bude v metru zima, raději sáčko jsem si vzala, unesu ho. 

Trošku parfému, rukou ještě jednou pročísnout vlasy a šup z pokoje. Na chodbě živo, nějací dva mladí (to se mi zdají už všichni) kluci s taškou, každý nese za jedno ucho, jdou hlasitě chodbou, -ty jo, já myslel, že nevstanu, -jo je to síla, za dva dny naspat tři hodiny. (pozn. vypravěčky - smích) Normálně by rozhovor zanikl, takhle se odráží jak v kostele. Potkáme uklízečku, ta je slušně sjede, -co tady řvete, máme tady hosty, jste normální; ještě kluci zápasí s báglem skrze dveře (málem mne porazí) a jsme všichni venku. 

Naštěstí jdu na druhou stranu, a tak si můžu vychutnávat tohle krásné ráno sama. (Tedy spolu s černochem, co uklízí prostranství.) Pravý letní ráno jak má být. 

Zastávka autobusu – jízda autobusem – přestup na metro – na Můstku vystoupit – čekat na 24ku – dojet do cíle. Cesta, kterou už znám zpaměti. 

Sice v poslední době jezdím na odběry a kontroly méně často, ale i tak už to mám pod kůží zažráno. Dnes  po nejdelší době - po 3 měsících. 

Jsem tu brzo, tak jak jsem chtěla. Přesto už pár lidí přede mnou, nevadí, zmáčku tlačítko, vyjede lístek (905), posadím se. 

Zkontroluju mobil, dívám se na lidi, vytáhnu knížku, co teď po cestách vozím, je kraťoučká, přesto ji nejsem schopna dočíst. 

Uběhne půl hodiny, jdu na řadu. Paní překontroluje rodné číslo a pojišťovnu a už čekám až mne sestřička zavolá na náběr. 

Zavolá, vejdu, jako vždy si sestra vybere pravou ruku, zapumpuju. Otočím hlavu. Odběr krve mi nevadí, jen se nesmím dívat. Dnes jen tři zkumavky, pohoda. Dostanu normální náplast po dotazu zda nejsem na ni alergická a můžu odejít. Další. 

Je půl osmé, vidím kousek Vyšehradu, stojím na zastávce, a je prostě krásně. 

A pak tramvaj přijede. Přeplněná, div nepraská ve svařených spojích. Náladu si kazit nenechám, protože se těším na snídani. Jak já se těším až si koupím čerstvé pečivo! Po dnech před náběrem, kdy si hlídám, co jím. Abych neměla zbytečně vysoký cukr a cholesterol (jako otec po víkendové oslavě narozenin plné guláše). 

Stojím v tramvaji, přidržuji se levou rukou, pravou mám ohlou, deset minut musím to držet. Dojedu do centra, a zase do podzemí. A pak klasika, z metra zase do busu. Je to ještě únavnější než jak to při psaní (a následném čtení) působí. 

Vejdu do samoobsluhy. A hned k pečivu. Nakoupím si ještě taky ovoce (tyhle červený jablka jsou tak dobrý!). A už jsem na koleji. 

Snídám. Prášky polykám. Je půl deváté. Za chvíli zase zapnu laptop, a vyhrnou se na mne nejnovější bombastické události. Bude potřeba vyřídit přeplněnou mejlovou schránku. A pak pracovat. 

Bylo to moje ráno. Krásné, i když s cílem ne zrovna příjemným. Byla jsem sama v letním ránu, tichém, nerušeném. Lidmi nevnímaná, lidi nevnímajíc. Byl to dar pro mne, vím to a vážím si toho. 

Obloha se zatáhla. Z krásného rána se klube ošklivý den. Pohádka naruby. I tak to někdy musí být.