Svatá Marie

O Jiřím se šuškalo, že si občas rád přihne (každou sobotu U Přejetý žáby), o Janě, že je na zajíčky (poslední tři měsíce se „tajně“ schází s vysokoškolákem Petrem U.) a třeba o Petrovi to, že skoro celou vejplatu utratí ve striptýzovém baru. 

Malá vesnice, nikdo není dokonalý, každý má co skrývat, a jelikož opravdu každý, tak se tajemství daří udržet (někdy jen chvíli, někdy až do smrti dotyčného, výjimečně i pak). Všichni to vědí, a tak nějak se to potichu, nevyřčeně toleruje. 

Jen o Marii se nevědělo nic. Působila jako svatá. Tak taky přišla ke své přezdívce – Svatá Marie. 

Když sem na ves, těsně před pádem komunismu, byla přidělena, tehdy jí bylo kolem pětadvaceti, byla to učitelka v mateřské školce. Hezká holka, s velkýma blond loknama a ještě většíma očima. Neměla o nápadníky nouze, na tancovačkách rozhodně nepatřila k těm, co by stály v koutě. A to se ani nemusela nějak snažit. 

Kdo ji neznal tehdy, tak tomu už neuvěří, dnes vypadá tak jinak. Padesátka se blíží, chodí celá v šedém, že to vypadá, jako kdyby každý den nosila stejný kostýmek, ústa stažená do přímky a vlasy do drdolu. 

Školku v polovině devadesátých let zrušili, nevyplatila se, nebyly děti, a ty co byly rodiče vozili do města. Stejně to měli při cestě, protože tam pracovali. A tak od té doby Marie pracuje jako sekretářka v místním bytovém družstvu. 

Svatá Marie se nikdy nevdala. Dělá totéž jako dřív. Chodí do práce, nakupovat do samoobsluhy, jednou měsíčně jezdí do okresního města k doktorovi. Dvakrát do roka za sestrou na Moravu, dvakrát do roka přijede ona za ní. 

Bydlí ve stejném bytě, jí skoro stejné jídlo, jen už si musí dávat pozor, začala přibírat na váze, a objevily se jí bochánky na bocích. 

Každou neděli sedává v kostele, v šesté lavici, po pravé straně, na třetí podušce. Její místo, nikdy by si na něj nikdo nedovolil sednout.

Nikdy se s nikým nepohádala, nikdy si nenašla důvěrné kamarádky. 

Působí dokonale a všechny tím dráždí. 

Dřív jim to nevadilo, bylo tolik jiného na práci, ale dnes, kdy divoká devadesátá léta pominula, okouzlení západem, pet lahvemi a hamburgry je pryč, a mladí se odstěhovávají a nikdo na ves nechce, kvůli dřině a těžkostem, a hospoda je otevřená jen dvakrát v týdnu, tak zase přichází na přetřes Svatá Marie. 

Je to pozvolné a nenápadné, tu a tam někdo něco prohodí. V obchodě, na poště, u holiče. - Co asi celé dny dělá? -Jak to, že se s nikým nekamarádí? -Stejně, že si nějakého mládence tenkrát nevybrala, zájem o ni přece měli, vždyť jistě pamatujete, jak ji na bále, na Svatého Jana to bylo, nadbíhal sousedovic Radek. - Máte pravdu. Je to divný, že je taková odtažitá. -Ale co, hlavně, že je to hodná ženská. Vždyť nikomu nikdy neublížila, tak ji nechte bejt. -To je zase pravda, to se musí nechat.

Týdny utíkají a zasetá semínka zvědavosti rostou. 

Jen Marie to nevnímá, žije si dál ve svém strohém světě. Práce, televizní noviny, kniha, uvařit oběd na zítra, procházka, spát. 

Přála bych jí, aby její svět nebyl narušen.

Já to tajemství Mariino znám, ale doufám, že neočekáváte, že bych vám ho prozradila. To už by pak přece nebylo žádné tajemství. A buďte rádi, že to nevíte, jenom by vám bylo z toho smutno a Marie líto. Pak byste ji náhodou potkali a ona by z vašeho chování poznala, že vy víte. To by si opravdu nepřála. Dopřejme tedy Marii šedý (malý a bezpečný) svět, který si vědomě před lety zvolila.