Už zase, Pán Bůh pláče, jeho slzy dopadají na trávu a na chodník, jeho slzy buší do kapoty auta, jeho slzy pronikají skrze bavlněnou košili kluka, co stojí na tramvajové zastávce, jeho slzy rozpíjejí písmena v knize, co čte postarší paní.
Poslední dny prší pořád, nedivím se, pořád je proč plakat, a když On vidí, jak my dole plýtváme jeho darem, naším životem, nedivím se jeho slzám.
Samotné je mi z toho do pláče. Možná i proto nechci to poslouchat, mám pocit, že se ty slzy zapouštějí do mé duše, a postupně, jemně jako voda vymílá koryto, dělají mi tam prohlubně, strouhy, které, když se ještě o něco zvětší, nikdo už je nepřeskočí, ani lávku přes ně nepostaví.
Možná je to boží volání. Nedokážu to rozpoznat. Potřebovala bych překladatele, leč Jeho jazyk se zatím nikdo tak dokonale nenaučil.
Nechci poslouchat jeho pláč, pouštím nahlas hudbu, zatahuji závěsy, chci být chvíli sama! Ale copak to jde? Bůh je pořád s námi, naučili mne kdysi dávno na první hodině náboženství přece.
Není skrýše, není úniku.
Proč se bojíš? Proč utíkáš?
Proč na mne dopadá boží tíha, proč se trápím tíhou lidstva.
Naštěstí je On milostivý, ukáže zas svoji usměvavou tvář, paprsky slzy usuší, jen ne dnes, dnes zbývá jediné, schoulit se do náruče milého a nechat se utěšit.
Před Bohem není únik. To nevíš Dal nám svobodnou vůl dělat a my místo toho ničíme planetu a zabíjíme.
OdpovědětVymazat