Nonstop (žít)

Skoro dvě ráno. A do postele daleko. Sakra. Kde se to zase překroutilo z večera do ničeho? Se divím, že na nonstopy ještě nemám vyrážku, alergickou reakci na polité stoly a ohnutá záda. A tak si tu sedím, nad pivem, nahrbený, ať nevybočujem, a snažím se nevnímat. Cizotu, prázdnotu, banálnost. Zápach, chybějící zuby, cizince. Ty snad ze všeho nejvíce. Nemám je rád, co tady hledají, co to doma nenacházejí? Nerozumím jim, vždyť já ještě pořádně neprocestoval Čechy, nemluvě o Moravě, a Slezko, to už jako vůbec ne. Tak na co jezdit do Paříže obdivovat Eiffelovku, na co do Londýna podívat se na Big Ben, když zatím neznám svůj vlastní domov, svoji vlastní zem? 

Když bych přece jen už cestoval, tak na východ. Podkarpatská Rus, to je můj sen. Však to byla i součást naší země, před lety, kdysi, když jsem ještě nebyl já ani vy. Chudá, vyprahlá, zajímavá, hutná. Pohnutej osud lidí i půdy pod jejich nohama. Pravdivej svět. 

Však já vím, že to jednou udělám, a vyrazím. S batohem, co pár triček a ponožek lehce zaplní, stoupnu si na nádraží do fronty, koupím lístek, počkám na vlak a pojedu. Jenže jak to se sny bývá, jejich splnění balzám pro duši často nebývá. Tak zatím jen tady, v nonstopu na rohu ulice, vám, svým spolupopíjejícím o tom vyprávím. 

Může být někdo v nonstopu šťastný? Já nikoho tedy neviděl jsem. Každý je tu němý, schovaný před světem, druhými, ale hlavně sám před sebou. Zrovna tuhle, snad minulý čtvrtek to bylo, nějak se domů zase nohám nechtělo, no zůstal jsem tu nedobře dlouho, si ke mne přisedl jeden Bulhar. Nebo možná Řek, to je fuk. Nerozuměli jsme si a tak jsme si krásně popovídali. Řeknu vám, už dlouho mi nikdo tak pozorně nenaslouchal. Vždyť vy to taky jenom předstíráte a má slova vám stékají po hltech zvětralé dvanácky naprázdno do chřtánu. Vyprávěl jsem mu o té cestě, do Rusi, že plánuju, jak vám teď taky prozrazuji, že ji už léta letoucí chystám. Porozuměl, připil mi na to, a ještě mi jedno pivko, jako na šťastnou cestu, koupil. Jo, to vám byl dobrej společník. I když cizinec. Člověk musí umět připustit, že někteří nejsou až tak špatní, a to já dovedu, a tak já to připouštím, teď tady před vámi.

 Ale vám je to stejně fuk.