Cesta podle hvězd

Koukej se na hvězdy, jen tak neztratíš cestu. 

Nevím, kdo mi tuhle radu poradil, je to jako s těma desaterýma jinýma, které mám v hlavě, ale kde se tam vzaly, kdo a kdy mi je tam zasadil, nemám ponětí. 

A tak se koukám na nebe, je celé poseté svítícími hvězdami, jak látka na šaty pro princeznu Ladu. Díky tomu, že není zataženo, mi hvězdy pomáhají jít po cestě, tam kde vidím hvězdy, nejsou stromy, tudíž je cesta. Jinak je les hluboký a tmavý. Skoro bych se měla bát. 

Naštěstí nejdu sama, ale s bratrem a jeho kamarádem. Kamarád, co s námi jde, se jmenuje Prokop. Je o dva roky mladší než já, vzhledem k tomu, že je to bratrův spolužák tak by bylo podezřelé, kdyby tomu tak nebylo. Je to děsný ucho, celou dobu v hospodě nás bavil svými řečmi o motorkách, a závodech, je to jeho život, vtipné historky dokázal prokládat zasvěcenýma rozbory o jezdcích a jejich strojích, fakt to děsně žere, ale vůbec nenudil, ani mne, která když se řekne motor, tak si představí podivnou krabici od oleje, ze které na všech stranách vylézají podivně zkroucené hadičky, a to je asi tak celé. 

V hospůdce to bylo fajn. Příjemný večer odlehčený od starostí všedních dní, však jsou taky prázdniny, je léto, dobré pivo s čepicí pěny, točená kofola a slané brambůrky. Dobré to bylo. Trošku se mi motá hlava, možná z alkoholu, možná z toho množství hvězd, kdoví. Naštěstí mne vzal Prokop za ruku, abych se jim neztratila. Můj orientační smysl a bloudění je pověstné po celé škole. 

Stejně bylo fajn, že brácha Prokopa pozval, nejdřív jsem byla děsně naštvaná, jak si to jako Filip mohl dovolit, takhle rušit rodinnou dovolenou, ale teď jsem ráda. Od Prokopova příjezdu je všechno veselejší, barevnější. Rodiče se nehádají, to se před cizími totiž nedělá, hrají si na bezproblémový pár ve středních letech, i když každý ví, že se rozvádějí. Toto je totiž poslední společná dovolená, než se rodina rozpadne. Udělali to pro nás, dceru a syna, abychom měli na co vzpomínat. Nevím, co si od toho slibovali, stejně se jen hádají, a mne s bráchou to jen otravuje. Ještě, že ten Prokop přijel. 

Už jsme skoro u chaty, jen zahnout, podél živého plotu, a konec. Pro dnešek. Teď se to vše zdá tak lehké, ale jak ve dne, bez hvězd, po správné cestě jít?